Byla to obyčejná noc, jakých už zažila stovky, od chvíle, kdy přišla zpráva, že její syn Lukáš zmizel během vojenské mise. Žádné tělo. Žádné vysvětlení. Jen ticho a oficiální slova: „Pohřešován v akci.“ Jeho matka, paní Novotná, se s tím nikdy nesmířila. Každý den si připomínala jeho hlas, smích, dětské fotografie na poličce. A každou noc se modlila, aby dostala aspoň nějaké znamení.

Jednoho večera, když už její tělo nevydrželo dál bojovat s únavou, usnula v křesle. A tehdy přišel ten sen.

Stál tam. Lukáš. Ve vojenské uniformě, bledý, s pohledem plným zoufalství. Ale nebyl mrtvý. Nebyl tichý jako duch. Mluvil — naléhavě, rychle, s trhlinami v hlase:

„Mami… mami, slyšíš mě? Jsem v zemi. Ale žiju. Pomož mi. Prosím…“

A pak zmizel. Všechno zčernalo. Probudila se s křikem a srdcem bušícím jako o závod. Sen byl tak skutečný, až se jí podlamovala kolena. Nešlo to ignorovat.

Od té chvíle se pustila do zoufalého pátrání. Kontaktovala staré známé, vojenské úřady, nezávislé vyšetřovatele. Nikdo jí nechtěl věřit – „byl to jen sen, paní Novotná, přijměte to.“ Ale ona věděla, že to nebyl obyčejný sen. Byla to prosba. Volání o záchranu.

O několik měsíců později, díky jejímu neúnavnému tlaku, byla otevřena stará složka. A pak… neuvěřitelné. V zemi, kde se ztratil, byl nalezen opuštěný tábor. A v podzemní cele – slabý, vyhublý, ale živý – ležel Lukáš. Zajatý. Zapomenutý. Ale nezlomený.

Když se konečně znovu objali, šeptl jí do ucha:
„Slyšelas mě, že jo? Já věděl, že přijdeš.“