Letiště Václava Havla bylo plné jako obvykle. Kufry klouzaly po podlaze, hlas v reproduktorech oznamoval odlety, lidé spěchali, telefonovali, objímali se, loučili. Mezi tím vším seděl malý pes, připoutaný vodítkem ke kovové lavičce u odletové brány číslo 5.

Byl to bígl jménem Max. Nikdo si ho pořádně nevšímal. Někteří se jen letmo pousmáli, jiní si mysleli, že jeho páníček si jen odběhl na toaletu nebo pro kávu. Ale Max nevypadal klidně. Byl napjatý, uši sklopené, oči rozšířené. A pak to začalo. Začal štěkat. Nahlas. Opakovaně. Naléhavě.

Letištní personál k němu přišel a zkusil ho uklidnit.

— To nic nebude, jen je nervózní z hluku, prohodila mladá pracovnice bezpečnostní služby.

Ale Maxův štěkot sílil. Stoupal do výšek, jaké psi používají jen v nejvyšší nouzi. Všichni ho slyšeli. Nikdo ho neposlouchal.

Vedle něj, jen pár metrů od lavičky, stál zapomenutý černý kufr. Neoznačený, bez cedulky. Lidé kolem něj procházeli, aniž by si ho všimli. Ale Max se na něj upřeně díval. Vrčel. Trhal vodítkem.

A pak náhle štěkot ustal.

V 15:26 se ozvala exploze.

Skleněné stěny se rozletěly. Lidé padali k zemi. Kufr, který Max cítil, se ukázal být nástražným výbušným zařízením. Pes, který se snažil varovat celý svět, byl těžce zraněn.

Přežil jen zázrakem. Dostal se do rukou hasiče, který byl náhodou poblíž a vytáhl ho z trosek. Odborníci později potvrdili: kdyby někdo Maxovo chování bral vážně, mohli výbuch zastavit.

Dnes Max žije u svého zachránce. Má klidný život, vlastní pelíšek a nové jméno: Strážce.

Ale někdy v noci začne náhle štěkat do tmy. Dlouze. Varovně.

A jeho nový pán tehdy ví:

To není obyčejný pes. To je pes, který věděl. A my jsme ho neposlouchali.