Rodinný oběd měl být oslavou. Tereza a David právě přivítali na svět svého prvního syna a pozvali nejbližší příbuzné na nedělní posezení. Všechno bylo připravené — koláče, svíčky, dárky pro malého Matyáše. Jenže nikdo netušil, že jedna osoba přišla s úplně jiným úmyslem.

Davidova matka, paní Ludmila, už od začátku těhotenství neměla k Tereze důvěru. Tvrdila, že je „příliš moderní“, „moc samostatná“ a „má něco za lubem“. A přestože David stál při své ženě, Ludmila si v hlavě vystavěla svůj vlastní příběh — ten, kde Tereza lže.

Když po obědě zavládla uvolněná atmosféra, Ludmila vstala, vytáhla obálku a s teatrálním úsměvem ji zvedla nad hlavu.

— „Možná je čas znát pravdu,“ řekla.

David ztuhl. Tereza zbledla. Nikdo netušil, co se děje.

— „Nechtěla jsem to dělat takhle. Ale… tohle jsou výsledky testu otcovství.“

Obálku položila na stůl, jako by vykládala eso.

— „Chtěla jsem chránit svého syna. Ale pokud Tereza něco skrývá, je lepší to zjistit teď, než bude pozdě.“

Nastalo ticho. David se na ni podíval, pak vzal obálku a v rozpacích ji otevřel.

A pak… se usmál.

— „Výsledek: 99,99 % shoda. Matyáš je můj syn. A Tereza — moje žena. Možná by ses měla omluvit.“

Ludmila zrudla. Její trumf jí v ruce shořel. Pokus o ponižení se obrátil proti ní. Místo podpory sklidila jen pohledy plné zklamání — i od vlastního syna.

---

Dnes už na rodinné oslavy nechodí. Tereza a David si chrání svůj klid. A v šuplíku mají uloženou tu obálku — ne jako důkaz viny, ale jako připomínku, že když člověk hraje špinavou hru, pravda si ho vždycky najde.