Na malém venkovském hřbitově panovalo ticho. Bylo pošmourno, vítr se proháněl mezi starými stromy a obloha visela nízko nad hlavami. Lidé stáli kolem rakve, zakryté bílými růžemi, připraveni rozloučit se s Annou Bártovou — 79letou ženou, kterou v obci znali všichni jako laskavou knihovnici a bývalou učitelku.

Podle lékařské zprávy zemřela ve spánku. Poklidně. Bez bolesti. Tak, jak si prý vždy přála.

Kněz právě doříkával poslední modlitbu, hrobník se chystal spustit rakev do země, když v tom… se ozvalo vytí.

Z dálky, zpoza keřů u hřbitovní zdi, přiběhl pes. Vyhublý, špinavý, s očima, které v sobě nesly cosi naléhavého. Nikdo ho nepoznával. Ale on běžel přímo k rakvi, vyskakoval na ni, kňučel, a hlavou do ní narážel, jako by se snažil něco říct.

Někteří ho zkoušeli odehnat, ale nepomáhalo to.
Pak jedna z přítomných, starší sousedka, zašeptala:

— „To je její pes. Ten, co jí každý den sedával pod lavičkou u domu. Myslela jsem, že už dávno zmizel.“

Pes dál kňučel. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.

Rakev se slabounce zachvěla.
Jedna z růží sklouzla dolů.
A pak… zaznělo slabé zaklepání zevnitř.

Všichni ztuhli. Hrobník v šoku pustil lano. Kněz zbledl.

Rakev byla okamžitě otevřena.
Uvnitř — Anna Bártová. Naživu. Dýchala. Oči měla otevřené. Byla dezorientovaná, ale žila.

---

Později lékaři vysvětlili, že šlo o velmi vzácný stav — hlubokou katalepsii, kdy tělo přechodně zcela ztratí známky života. Pulz je téměř nedetekovatelný, dech minimální. Pro nepozorné oko — smrt.

Ale ten pes to věděl.

Dnes je Anna opět doma. A pes, kterého pojmenovala Zázrak, jí leží každý večer u nohou.

A když se jí někdo zeptá, co se vlastně stalo, jen se usměje a řekne:

— „Smrt si mě vzala, ale on mi připomněl, že ještě není čas.“

Protože někdy… život šeptá tak tiše, že ho slyší jen ti, kdo opravdu naslouchají.