V hlubokých lesích, kde se mlha drží mezi stromy i po východu slunce, kráčel muž, jenž hledal ticho. Místo klidu však zaslechl nářek — tichý, naléhavý, bolestný. Zastavil se. Zpoza křoví se ozývalo kňučení.

Na zemi leželo vlče, sotva pár týdnů staré, s packou zaklíněnou v kořenech. Jeho oči byly plné strachu. O pár kroků dál stála jeho matka — mohutná vlčice, nehybná, ostražitá, připravená bránit své mládě.

Muž se nehýbal. Dýchal pomalu, aby nevyvolal paniku. Sklonil se a tiše promluvil. Vlčice nezavrčela. Jen sledovala. A pak, jako by mu porozuměla, ustoupila o krok. Muž se natáhl a opatrně uvolnil malou packu.

Vlče se hned rozběhlo k matce. Neutekli hned. Ještě chvíli stáli, hleděli na něj. A pak zmizeli v houští.

Od té chvíle se mužovi začalo říkat „ten, kdo mluví s lesem“. A od toho dne už v tom lese nikdy nešel sám — les si ho zapamatoval.