Muž se smál. Upřímně, hlasitě, téměř teatrálně. Seděl u stolu s několika přáteli v pražské vinárně, červené víno se lesklo ve sklenici a jeho tvář zářila spokojeností. Právě dokončil barvitý popis své „tajné“ dovolené – týdne stráveného v luxusním přímořském letovisku. Ne však s manželkou, ale s milenkou.

„Představte si to – pětihvězdičkový hotel, soukromá pláž, šampaňské k snídani a žádné starosti. Jen my dva. Slunce, moře… a žádné otázky,“ rozvyprávěl se a v hlase mu zaznívala směs pýchy a nostalgie.

Jeho přátelé se pousmáli. Někteří pobaveně, jiní rozpačitě. Vzduchem se neslo napětí, které si on sám zřejmě neuvědomoval. Možná si připadal jako hrdina romantického filmu – muž, který se na chvíli vymkl rutině a ochutnal svobodu. Jenže realita nebývá tak milosrdná jako víkendový scénář.

Popisoval, jak s milenkou snídali na terase s výhledem na oceán, jak ji držel za ruku při západu slunce a jak zapomněli na svět. Byl přesvědčený, že si zasloužil ten únik. Prý „pauza od manželského stereotypu“, jak to s úsměvem nazval.

Co však nezmínil – a možná si to ani sám nepřipouštěl – byl strach. Ten tichý, vnitřní neklid, který přicházel vždy večer, když utichl smích a zbylo jen svědomí. Proto se teď smál o něco hlasitěji. Možná, aby přehlušil sám sebe.

Netušil, že zatímco si užíval svůj malý románek, doma se mnohé změnilo. Jeho manželka, všímavá a dlouho trpělivá, objevila stopy jeho nepřítomnosti. Hotely, zprávy, vůni cizího parfému na límci košile. Ale neřekla nic. Ne hned.

Až když se po týdnu vrátil a otevřel dveře domu, uvítal ho zvláštní klid. A úsměv – ten, který neznal. Ne ten láskyplný. Ten druhý. Ten, co přichází, když někdo ví víc, než vy sami.