Ve vězeňské cele s betonovými stěnami, v zařízení s nejvyšší ostrahou kdesi na Moravě, sedí bývalý praporčík Pavel Horský. Navenek působí klidně, tiše. Ale každý, kdo s ním promluví, pozná, že ho něco stravuje zevnitř. Není to jen ztráta svobody — je to ztráta něčeho mnohem osobnějšího. Jeho psa, Baryho.

Před dvěma lety byl Pavel obviněn z účasti na nelegálním krytí podsvětí. Důkazy? Nepřímé, založené hlavně na výpovědi jednoho anonymního svědka a chybně vyhodnocených záznamech. Přesto byl odsouzen na osm let. Všechny žádosti o obnovu řízení zatím marné.

Ale Pavla nezajímá politika justice. Nežádá odpuštění, ani odškodnění. Jediné, co opakuje znovu a znovu — jako modlitbu — je prosba:
„Chci vidět Baryho. Jen jednou. Prosím.“

Bary, německý ovčák s klidnýma očima a perfektně vycvičeným chováním, byl Pavlovým parťákem po většinu jeho policejní služby. Spolu pracovali na případech pohřešovaných osob, hledání drog i psychologické podpoře při zásazích. Mezi nimi vznikl vztah, který nelze popsat slovy — tiché porozumění, neochvějná důvěra, bezpodmínečná loajalita.

Po zatčení byl pes umístěn do služební karantény, později převezen do útulku a následně adoptován do anonymní rodiny. Od té doby Pavel neví, kde je. Nepřišla žádná fotografie, žádná zpráva. Jen ticho.

Psycholožka věznice k tomu říká:

„Ve všech svých sezeních nemluví o případu. Nemluví o vině. Jen o něm. O tom, jak Bary spal vedle jeho postele. Jak mu položil hlavu na kolena, když bylo zle. Jak s ním prošel nejtemnější chvíle.“

Vedení věznice se odvolává na pravidla — kontakt s adoptovaným služebním psem není možný. Ale mezi dozorci se šíří šepot: možná by šlo udělat výjimku. Možná by někdo mohl přivézt Baryho aspoň na návštěvu. Ale zatím se nic nemění.

A tak dny plynou. Pavel si odpykává trest, který zřejmě nikdy neměl dostat. A dál prosí o jedno jediné:

„Nepotřebuju svobodu. Potřebuju rozloučit se s tím jediným, kdo mě nikdy nepřestal milovat.“