Příběh, který dojal nejen rodiče, ale i lékaře a tisíce sledujících na sociálních sítích, se odehrál v malé vesnici nedaleko Hradce Králové. Hrdinou není slavný doktor ani moderní technologie — ale obyčejný pes, který neobyčejným způsobem změnil osud jednoho chlapce.

Matyáš, teprve šestiletý, byl ještě donedávna veselý a živý kluk. Běhal po zahradě, miloval stavění z Lega a snil o tom, že bude hasičem. Všechno se ale změnilo během jediné noci. V důsledku virové infekce a vzácné autoimunitní reakce se u něj rozvinul syndrom, který ochromil dolní polovinu těla. Lékaři bojovali, co mohli — Matyáš přežil, ale ochrnutý.

Z hyperaktivního chlapce se stal tichý, stažený a zlomený. Odmítal jíst, nemluvil, nechtěl nikoho vidět. Vše, co ho dřív těšilo, ztratilo smysl.

Jeho rodiče, zoufalí a vyčerpaní, hledali jakoukoli jiskru naděje. A právě tehdy padlo rozhodnutí, které nikdo nepovažoval za zázračné — adoptovat psa z útulku. Mysleli si, že možná přinese Matyáškovi trochu rozptýlení, že mu vyplní prázdné dny. Netušili, co přijde.

Pes se jmenoval Bady. Kříženec retrívra a ovčáka, tříletý, s očima, které jako by chápaly víc, než je běžné. První dny jen seděl u Matyášova vozíčku a tiše ho pozoroval. Nepožadoval nic. Jen tam byl. Matyáš nejprve nereagoval. Ale Bady vytrval.

Jednoho rána, po téměř dvou týdnech, se stalo něco, co rodiče považovali za malý zázrak: Matyáš se natáhl a pohladil Badyho po hlavě. Poprvé od ochrnutí se usmál. Od toho dne byli nerozluční.

Ale tím to neskončilo.

Bady začal instinktivně reagovat na Matyášovy potřeby. Když měl chlapec rehabilitaci, Bady ho pobízel – jemně mu strkal do nohou čumákem, olizoval mu dlaně, když cvičil. Naučil se přinášet hračky, podávat pomůcky, a hlavně: byl u každého pokusu Matyáše zvednout se z vozíku. I když to byly jen drobné pohyby prstů, Bady pokaždé reagoval jako na velké vítězství — skákal, štěkal, radoval se.

A pak přišel den, kdy Matyáš, s pomocí madel a za přítomnosti Badyho, dokázal sám stát několik vteřin. Nebyla to náhoda. Fyzicky byl připraven už dávno — ale až ten psí pohled, ta nevyslovená důvěra a motivace, mu dala sílu zkusit to.

Dnes, po půl roce, Matyáš stále rehabilituje, ale už zvládne udělat několik kroků s chodítkem. A Bady? Ten je jeho osobním trenérem, psychologem a nejlepším přítelem v jednom. Lékaři říkají, že pes sice nenahradí terapii — ale v Matyášově případě ji zázračně posílil.

Matčina slova mluví za vše:
„My jsme ztratili víru. Bady ji našel za nás.“