V hlubokých lesích Krkonoš, kde se mlha drží při zemi a vítr šeptá dávné příběhy mezi stromy, žil muž, který věřil, že příroda má paměť. Jmenoval se Jan Král, bývalý myslivec, kterého vesničané znali jako tichého samotáře. V jeho očích byl klid, ale i stín něčeho, co si nesl v srdci už mnoho let.
Bylo to přesně před dvaceti lety, v jedné z nejkrutějších zim, kdy Jan našel na kraji lesa zraněné zvíře. Byla to vlčice, vyčerpaná, s poraněnou tlapou, krev jí barvila sníh pod tělem. Měla v očích strach, ale také vzdor. Jan, místo aby ji dorazil — jak by udělal každý jiný lovec — ji opatrně zabalil do plachty a odnesl do své chaty.
Dny, které následovaly, byly tiché a opatrné. Jan ji krmil, čistil ránu a mluvil na ni klidným hlasem. Vlčice ho nikdy nenapadla. Jen ho pozorovala. Po dvou týdnech, kdy už mohla znovu chodit, beze slova zmizela v lese. Jan ji víckrát neviděl. Ale často, když stál na prahu své chaty, měl pocit, že ho někdo z dálky sleduje.
Roky plynuly. Jan zestárl, jeho tělo už nezvládalo dlouhé pochody, ale stále chodil do lesa — ne lovit, ale pozorovat. Jednoho mlhavého podzimu se vydal hlouběji než obvykle. Uklouzl na mokrém kameni a při pádu si zlomil nohu. Mobilní signál byl v těch místech nulový. Hodiny plynuly, den se měnil v noc a Jan začal ztrácet vědomí.
V tu chvíli uslyšel tiché kroky.
Z mlhy se vynořila silueta. Vlčice. Už ne mladá, ale stále hrdá a silná. Dívala se na něj. Přistoupila blíž a jemně se dotkla jeho ramene čenichem. Pak se otočila, zvedla hlavu a vyla. Dlouze, táhle, do ticha noci.
Netrvalo ani půl hodiny a z lesa se vynořili dva turisté, kteří zbloudili a zaslechli výtí. Našli Jana a přivolali pomoc.
Když ho nakládali do sanitky, zeptal se jich: „Viděli jste ji? Tu vlčici?“
Jen se nechápavě podívali jeden na druhého. „Byli jsme tu sami.“
Jan se usmál a zavřel oči.
Nikdy už ji neviděl. Ale věděl, že dluh byl splacen. Ne v penězích, ne ve slovech — ale v tichém činu mezi člověkem a divokostí lesa. A že příroda nezapomíná.