Letadlo bylo téměř plné. Cestující se hemžili uličkami, skláněli se, natahovali ruce, soukali příruční zavazadla do přihrádek nad hlavou, hledali svá místa, často s mírně nervózním výrazem. Vzduchem se neslo tlumené bručení hlasů, občasné cinknutí přezky nebo drnčení koleček kufrů. Kabina byla plná pohybu a zvuků, jako v jakémsi podivném choreografickém zmatku, který měl ale přece jen jasné pravidlo: každý nakonec usedne, připoutá se a ztichne.

Na sedadle 12A seděla žena s výrazem, který prozrazoval, že jí cestování není cizí. Nevyhlížela z okénka s dětskou zvědavostí, ani si netřídila palubní lístek nervózně v ruce. Jen tiše pozorovala dění kolem sebe. Měla s sebou malý batoh, položený u nohou, a knihu, kterou však neotevřela. Místo toho sledovala, jak si mladý pár opodál vyměňuje rychlé polibky, jako by se neviděli týdny, ačkoliv bylo zjevné, že letí spolu.

Kolem ní procházeli lidé – obchodníci s kravatami a unaveným výrazem, rodiny s dětmi, turisté v sandálech i starší dámy v šátcích. Každý měl svůj cíl, svůj důvod, svou tichou myšlenku. A právě v tom byl let zvláštní – v tom, jak se v jedné kovové trubce ve výšce deseti kilometrů setkávají stovky lidských příběhů, které by se na zemi nikdy neprotly.

Ve čtrnácté řadě si starší muž zamyšleně prohlížel fotografii v mobilu. Dlouze, téměř s bolestí. Vedle něj si sedl teenager s kapucí a sluchátky, ponořený do rytmu, který okolní svět nevnímal. V zadní části kabiny se dítě rozplakalo, zatímco jeho matka s omluvným úsměvem hledala v tašce něco, co by mohlo přinést klid.

Letušky se ladně pohybovaly uličkou a s profesionálním klidem opakovaly známé věty:
— Dobrý den, vaše místo je u okna… Prosím, kufřík musí pod sedadlo nebo do horní přihrádky… Připravte si prosím palubní vstupenku…

Zvenčí se kabina koupala v bledém světle zapadajícího slunce. Letištní plocha byla klidná, přestože za okny pospíchala auta, nakládaly se kufry a letadla se sunula jako pomalí kovoví obři ke svým drahám.

Pak se ozval známý zvuk — jemné zacvaknutí, když se zavřely poslední přihrádky. Lidé konečně dosedli. Ulička se vyprázdnila. Letoun jakoby na okamžik zadržel dech. A pak:

— Vážené dámy, vážení pánové, vítáme vás na palubě letu č. 427 do Barcelony…

Zvuk motorů zesílil. Napětí se tiše šířilo kabinou. Někteří si zavřeli oči, jiní se drželi opěrek, jakoby mohli ovlivnit fyziku. Kola se dala do pohybu.

Letadlo začalo najíždět na vzletovou dráhu. A zatímco se kabina lehce třásla, každý cestující byl sám se svými myšlenkami. Někdo odpočítával minuty do obchodní schůzky, jiný se těšil na slaný vzduch u moře. A někdo, jako ta žena u okénka, možná ani sám nevěděl, jestli utíká, nebo se vrací.

Vzlet přišel rychle. Vzduch se změnil. Tlak se mírně opřel o ušní bubínky.

A země začala mizet pod nohama.