Adamovi bylo devět let a už tři měsíce ležel na jednotce intenzivní péče v brněnské dětské nemocnici. Lékaři bojovali s nepojmenovanou nemocí, která mu den po dni oslabovala tělo. Zdravé dítě se během několika týdnů proměnilo v bledou, vyčerpanou postavu, připoutanou na přístroje. Diagnóza zněla nejasně – vzácný neurodegenerativní syndrom neznámého původu.

Adam nemohl chodit, jíst ani mluvit. Jeho oči zůstávaly většinu dne zavřené, a i když se občas pokusil usmát, bylo jasné, že ztrácí sílu i vůli bojovat. Rodiče u něj seděli ve dne v noci. Lékaři už nemluvili o uzdravení – jen o důstojném rozloučení.

Pak přišlo pondělní odpoledne.

Bylo podivně tiché, až nepřirozeně klidné. Vítr se zvedl, stromy kolem nemocnice šuměly, a v tom se to stalo. Do otevřeného okna na šestém patře, kam vedl jen úzký parapet, vlétla vrána. Velká, černá, s lesklým peřím a ostrým pohledem. Nevyplašila se. Nepokusila se uniknout. Místo toho přešla po parapetu, v zobáku držela malý svazek bylin svázaný rudou nití. Sedla si na stolek vedle Adamovy postele a položila bylinky vedle jeho ruky.

A pak – odletěla.

Sestra, která to viděla, přiběhla s pocitem, že zažívá něco nepatřičného. Zavolala lékaře. Nikdo nedokázal vysvětlit, odkud se pták vzal, natož jak mohl přinést přesně to, co přinesl.

Byliny byly nezvyklé. Jedna z rostlin připomínala starou odrůdu hořce, druhá druh pelyňku, ale třetí nikdo nepoznával. Bylinky byly suché, ale intenzivně voněly. Jeden z lékařů, dříve nadšený bylinkář, si vzpomněl na zapomenutý popis léčivé směsi z 18. století – ztracený recept z doby morových ran. Obsahovala téměř shodné ingredience.

V zoufalství rodičů i doktorů padlo rozhodnutí: zkusit extrakt použít. V malém množství, s dohledem.

Začaly se dít věci, které nikdo neočekával.

Adam se druhý den ráno poprvé po týdnech pohnul. Otevřel oči. Začal vnímat. Třetí den pohnul rukou. Pátý den poprosil o vodu. Desátý den se pokusil posadit. Lékařský tým, dříve bezradný, nyní sledoval zázrak.

Laboratorní rozbor potvrdil, že jedna z rostlin v balíčku obsahovala alkaloid, který se nevyskytuje v žádné známé evropské flóře – sloučeninu schopnou stimulovat obnovu nervových buněk. Vědci začali mluvit o převratném objevu.

Ale otázka zůstala: Odkud ta vrána vzala tu směs? A proč ji přinesla právě jemu?

Někteří tvrdili, že šlo o náhodu. Jiní mluvili o „poslu mezi světy“. V některých kulturách jsou vrány považovány za strážce hranic mezi životem a smrtí. Možná tahle přišla vrátit rovnováhu.

Dnes je Adam zdravý. Chodí do školy, hraje na kytaru a každý den, když projde kolem stromu před nemocnicí, podívá se nahoru.

„Děkuju,“ šeptne pokaždé. „Jestli jsi tam někde… nezapomněl jsem.“