Starý dům mého dědečka stál na kraji malé vesnice v jižních Čechách. Po jeho smrti zůstal opuštěný, téměř zapomenutý, jako by čekal na správný okamžik, kdy se znovu probudí k životu. Rozhodl jsem se strávit tam léto, uklidit a prozkoumat, co všechno se v jeho koutech skrývá. Netušil jsem však, že se setkám s tajemstvím, které mě pohltí na několik týdnů.

Jednoho deštivého odpoledne jsem uklízel půdu. Byla plná starých beden, knih, nářadí, rozbitých hodin a zaprášených krabic. V rohu pod trámem, za starým kufrem potaženým plátnem, jsem objevil nenápadnou dřevěnou krabičku. Uvnitř ležel předmět, který mi doslova vyrazil dech.

Byl to kus dřeva, zhruba 25 centimetrů dlouhý, s výřezy, zářezy a malým otočným kovovým mechanismem. Předmět působil, jako by měl praktickou funkci, ale absolutně jsem netušil, jakou. Neodpovídal žádnému známému nástroji. Byl příliš jemný na truhlářství, ale příliš propracovaný na pouhou dekoraci.

Vzal jsem ho dolů a začal pátrat. Ptali se mě přátelé, jestli to není součást nějakého hudebního nástroje, starého fotoaparátu, nebo snad nářadí. Nikdo netušil. Obrátil jsem se na internet, psal jsem do diskusí o starožitnostech, kontaktoval sběratele. Odpovědi byly různé: „možná nástroj na pletení sítí“, „nějaký druh měřicí pomůcky“, „dědeček si možná vyrobil něco vlastního“…

A pak jsem při pročítání jednoho zapomenutého deníku, který jsem našel ve staré komoře, narazil na zmínku o «učebním trenažéru na uzly», který děda používal, když byl mladý kadet u říční plavby. Najednou vše dávalo smysl. Ten předmět byl ručně vyrobený model k nácviku lodních uzlů – každý zářez sloužil jako bod, kam se měla přivázat smyčka, každý mechanismus simuloval odpor lana.

Zjistil jsem, že dědeček jako mladý muž působil u lodního družstva na Vltavě, ještě před válkou. O tom se doma nikdy moc nemluvilo. A právě tento kus dřeva byl památkou na období, kdy se učil řemeslu a tvrdé práci. Dědeček si ho prý vyrobil sám, podle vzoru, který kdysi zahlédl v německé učebnici pro námořní školu.

Dnes ten předmět stojí u mě doma na polici. Ne jako pouhá kuriozita, ale jako připomínka dědečkova života, jeho šikovnosti a příběhů, které zůstaly ukryté v truhlách a denících. A také jako důkaz, že i zdánlivě obyčejné věci mohou skrývat neobyčejné vzpomínky – stačí se jen dobře dívat.