Bylo ticho. Jen tiché šustění květin a tlumené vzlyky pozůstalých. Poslední rozloučení probíhalo důstojně – do chvíle, než se rakev začala pomalu posouvat směrem ke kremátoru. A právě tehdy to přišlo.

Ozval se výkřik. Ne tlumený šum, ne zvuk materiálu. Byl to lidský křik – hlasitý, zoufalý, plný hrůzy.

Lidé zůstali jako zkamenělí. Nikdo se neodvážil pohnout. Někteří omdleli, jiní jen nevěřícně zírali. Obsluha krematoria okamžitě zastavila zařízení a za několik vteřin bylo jasné, že nejde o omyl sluchu. Z rakve se opravdu něco – nebo někdo – snažil dostat ven.

Rychle přivolaní záchranáři otevřeli víko… a to, co následovalo, nikdo z přítomných nikdy nezapomene.

Byla skutečně mrtvá? Nebo jen v hlubokém bezvědomí, které někdo mylně považoval za smrt? A jak je možné, že celá procedura mohla dojít až tak daleko?

Vyšetřování bylo okamžitě zahájeno, ale trauma přítomných se vyšetřit nedá. Co mělo být klidným závěrem jednoho života, se změnilo v živoucí noční můru.