Když před naším domem zpomalilo policejní auto a zastavilo přímo před limonádovým stánkem mé osmileté dcery, pocítil jsem náhlé sevření v hrudi. Hlavou mi proběhly nejhorší scénáře. Nemá oprávnění prodávat? Někdo si snad stěžoval? Napadlo mě, že každou chvíli někdo zakáže její pečlivě připravený stánek, do kterého vložila tolik úsilí a nadšení.

Ale to, co následovalo, mi vehnalo slzy do očí — a ne ze strachu.

Z policejního vozu vystoupil mladý muž v uniformě s přívětivým úsměvem na tváři. Přišel až ke stánku a zeptal se:

— Dobrý den, slečno. Je pravda, že tady prodáváte tu nejlepší limonádu v okolí?

Moje dcera zůstala chvíli zaražená, ale pak přikývla a potichu nabídla kelímek.

Policista sáhl do kapsy, vytáhl dvacetikorunu a řekl:

— Vezmu si jednu. A dám vám o něco víc — za odvahu a podnikatelského ducha.

Zanedlouho přišel i druhý policista, ochutnali limonádu, chvíli si povídali s mou dcerou, chválili její kreativitu i chuť do práce. Před odjezdem ji ještě povzbudili:

— Jen tak dál, slečno. Jednou z vás může být podnikatelka roku!

Když jejich auto odjíždělo, moje dcera stála s úsměvem od ucha k uchu, plná radosti a sebevědomí. A já? Měl jsem co dělat, abych neukápl slzu. Někdy stačí pár minut lidskosti, aby se z obyčejného dne stal den, na který nikdy nezapomeneme.