Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového jednou napíšu.
Můj syn, Matyáš, má teprve patnáct. A teď… je otcem.

Když mi to řekl, seděl na kraji postele, pohupoval nohama a nedokázal mi podívat do očí.
„Mami… musím ti něco říct. Ale nesmíš se zlobit.“
V tu chvíli jsem věděla, že to nebude obyčejný rozhovor.

Jeho přítelkyně porodila předčasně. Malá holčička, sotva dvě kila, přesto bojovnice. Jenže hned po porodu její matka odešla. Bez vysvětlení, bez papírů.
Zůstalo jen dítě… a Matyáš.

Můj kluk, který si ještě před týdnem nevěděl rady s domácím úkolem z chemie. Který má v pokoji plakáty her a nikdy si nezapamatuje, kde má klíče.

A teď?
Podepsal souhlas s převzetím péče.
Beze mě. Beze strachu.
Jen s vědomím, že tohle dítě ho potřebuje.

Ten večer se na mě podíval jinak než kdykoli předtím.
„Když ji nikdo nechce… já ji chci,“ řekl mi tiše.

A tehdy jsem pochopila. Že i když je pořád dítě, v jeho srdci už se zrodil někdo nový.
Otec.