Příběh, který otřásl nejen zdravotnickým personálem nemocnice v Brně, ale i celou republikou. Tehdy devítiletý Jakub upadl po vážné autonehodě do hlubokého kómatu. Jeho prognózy byly mizivé. Lékaři mluvili o minimální šanci na probuzení. Ale to, co se stalo po pěti letech ticha, nikdo nečekal. A už vůbec ne to, co Jakub po probuzení řekl.

Bylo chladné listopadové ráno, když se Jakub a jeho otec vraceli z víkendového pobytu na chalupě. Silnice byla zledovatělá, auto dostalo smyk a narazilo do stromu. Otec vyvázl s několika zlomeninami, ale Jakub utrpěl těžké poranění hlavy. Okamžitě upadl do bezvědomí a byl převezen do nemocnice.

Následovaly měsíce plné nejistoty. Lékaři diagnostikovali trvalé kóma. Rodina ale odmítla mluvit o „odpojení“. Jeho matka každý den docházela k lůžku, četla mu, hrála hudbu, držela ho za ruku.

Roky plynuly. Když uběhlo pět let, mnoho lidí už doufat přestalo. Jen jeho matka opakovala:
– Já vím, že mě slyší. Já to cítím.

A měla pravdu.

Jednoho podzimního rána, téměř přesně na den pět let od nehody, se Jakub probudil. Nejprve jen pohledem. Pak slabým stiskem ruky. A nakonec pronesl své první slovo:
– Mami.

Celý personál byl v šoku. Rehabilitační tým byl povolán okamžitě, neurologové sledovali každý jeho pohyb, každé mrknutí. Ale největší šok přišel až později, když začal mluvit sám – a začal vyprávět, co si pamatuje.

Jakub tvrdil, že během celé doby byl vědomý. Vnímal okolí, slyšel rozhovory lékařů i svých rodičů. Věděl, co se kolem něj děje – ale nemohl nijak reagovat. Věděl dokonce, jak často ho matka navštěvovala, jak plakala, co mu šeptala. Ale slyšel i věci, které neměl.

Jednoho dne, při terapeutickém rozhovoru, Jakub řekl:

– Oni si mysleli, že spím. Ale já jsem byl vzhůru. A jeden z nich mi říkal, že by bylo lepší, kdybych umřel.

Zprvu se tomu nechtělo věřit. Ale popsal konkrétní situace. Jednoho ošetřovatele, který mu pouštěl nahlas sluchátka, až mu pískalo v hlavě. Jiného, který se mu smál, když měl noční můru a chtěl křičet, ale nemohl. Děsivý pocit uvěznění ve vlastním těle, který trval celé roky.

Psychologové mluvili o tzv. „locked-in syndromu“, vzácném neurologickém stavu, kdy je člověk plně při vědomí, ale zcela paralyzován. Jakub byl „živý vězeň“.

Nemocnice zahájila interní vyšetřování. Několik zaměstnanců bylo dočasně postaveno mimo službu. Matka podala stížnost na nedůstojné zacházení s pacientem. Ale pro ni nebylo důležité hledat viníky. Důležité bylo, že její syn se vrátil.

Dnes je Jakubovi čtrnáct. Stále se učí znovu chodit, mluvit, pohybovat se. Má za sebou dlouhou cestu, která teprve začíná. Ale má i neuvěřitelnou vnitřní sílu.

„Byl jsem pryč. Ale slyšel jsem lásku. A ta mě držela při životě,“ řekl nedávno v dokumentu, který o něm vzniká.

Jeho příběh je mrazivý. Ale i hluboce lidský. A připomíná nám, že i když se někdo zdá být ztracený, nikdy nevíme, co se odehrává uvnitř.

Protože někdy i ticho křičí.