Pro Terezu byla divoká příroda útočištěm. Místem, kde se cítila svobodná, daleko od městského hluku, stresu a povinností. Odjakživa snila o tom, že stráví několik dní sama v horách — jen ona, stan, batoh a nekonečné ticho hlubokého lesa.

Jednoho srpnového dne si svůj sen konečně splnila. Vyrazila do slovenské části Tater, kde se chystala projít několikadenní trasu mimo hlavní turistické cesty. Byla dobře připravená — měla mapu, zásoby, sprej proti medvědům, i základní trénink přežití. Věřila, že ji nemůže nic překvapit.

A právě to byla její největší chyba.

Třetí den výpravy si rozbila tábor na klidné mýtině poblíž zurčícího potoka. Večer byl nádherný, vzduch voněl jehličím a ona si psala do deníku, jak je šťastná. Když zapadlo slunce, zalehla do spacáku s pocitem klidu.

V noci ji však probudil podivný zvuk. Šramot, kroky… a pak těžké oddechování.

Srdce se jí rozbušilo. Sáhla po čelovce, opatrně rozepnula stan a vykoukla ven. A tam, sotva deset metrů od ní, stál medvěd.

Obrovský, tmavý, majestátní. Jeho oči se v odrazu světla leskly a jeho čenich zkoumal okolí.

Tereza ztuhla. Každý její instinkt křičel, ať uteče, ale rozum věděl, že jakýkoli prudký pohyb by mohl být osudný. Zůstala nehybná, téměř nedýchala. Doufala, že ji medvěd neucítí, že prostě odejde. Ale místo toho se přiblížil.

Stál přímo před stanem. Jeho dech byl slyšet, jeho přítomnost téměř hmatatelná.

Tereza se zoufale snažila vybavit si, co dělat — měla křičet? Lehnout si? Otevřít sprej? Ruka jí sklouzla k batohu, kde měla schovaný pepřový sprej. V zoufalství ho stiskla.

Medvěd zafuněl a ustoupil. Pak se otočil a po několika vteřinách zmizel v temnotě lesa.

Zůstala sedět ve spacáku, třesoucí se, oči rozšířené strachem. Nikdy v životě necítila tak silný pocit bezmoci. To, co mělo být duchovní cestou do divočiny, se změnilo v noční můru.

Druhý den ráno sbalila věci a vydala se zpět do civilizace. Ne proto, že by přírodu přestala milovat — ale proto, že pochopila, jak nebezpečná a nepředvídatelná může být.

Dnes už o svém zážitku mluví bez slz, ale v jejím hlase zůstává respekt. K životu, k lesu a k tomu, jak rychle se může změnit klidný sen v hrůznou realitu.