Letní odpoledne na pobřeží v Chorvatsku bylo jako vystřižené z katalogu – modrá obloha, klidná hladina, lehký vánek. Pláž v zátoce Velika Luka byla plná turistů i místních obyvatel, kteří si užívali slunečný den. Děti stavěly hrady z písku, starší páry popíjely kávu na terasách a ve vodě se líně houpali paddleboardisté.

A pak přišla vlna.

Bez varování, bez bouřky, bez zemětřesení. Prostě vlna. Vysoká snad tři metry, přesto tichá. Nehlučně se zvedla na horizontu, a než kdokoli stihl zareagovat, dopadla na pláž s ohlušujícím rachotem. Lehátek, ručníků i lidí bylo najednou všude plno. Dospělí křičeli, děti plakaly, voda se valila až k restauracím u silnice.

Trvalo to jen několik vteřin.

Poté se moře náhle stáhlo zpět, jako by se nic nestalo. Slunce svítilo dál. Všechno se zklidnilo až podezřele rychle.

Ale právě ten klid začal působit znepokojivě.

„Bylo to, jako by moře najednou dýchalo jinak,“ řekl později rybář Petar, který celou scénu sledoval ze svého člunu.
„Ticho. Ani ptáci nezpívali. A voda… byla jiná.“

Ti, kdo zůstali na pláži, si začali všímat podivností. Z vody se vynořily předměty, které sem nepatřily — staré části dřevěných lodí, rezavé sudy, mořské řasy, které nikdo předtím v zátoce neviděl. A pak přišlo něco, co znepokojilo i ty nejracionálnější.

V písku zůstaly stopy. Ale nebyly to lidské ani zvířecí. Byly příliš široké, s podivnými drápy. Některé mířily od moře směrem do lesa. Jako by něco vylezlo z vody.

Místní úřady odmítly událost komentovat. Oficiálně šlo o vzácný přírodní jev zvaný meteotsunami – náhlé vlnění moře způsobené atmosférickým tlakem. Ale mezi lidmi se začaly šířit pověsti.

Starousedlíci mluvili o legendě staré více než dvě století, o „hlasech z hlubin“, které se objeví vždy, když moře něco vrátí. Prý kdysi dávno po podobné vlně zmizela celá rybářská osada, a nikdo nikdy nenašel stopy po lidech – jen loďky, které zůstaly plavat prázdné u mola.

„Není to poprvé,“ šeptal starý muž u majáku. „A nebude to naposled.“

Od té události zůstává pláž Velika Luka prázdná, i během nejteplejších dnů. Turisté se jí vyhýbají. Místní říkají, že v noci je slyšet podivné zvuky od vody – tiché kroky, škrábání na skalách, nebo snad… dech.

A ti, kteří tu zůstali déle než měli, tvrdí, že největší hrozba není ve vlně samotné — ale v tom, co přijde potom.