V hlubokých horách na severu, kde zima nikdy zcela neodchází a sníh se drží na stromech až do jara, žila vlčice s bílou srstí jako čerstvý poprašek. Lidé z vesnice pod horou jí říkali duch lesa. Nikdo ji nikdy neviděl zblízka – jen šmouhu mezi stromy, stín na sněhu, tichý šelest za zády.

Ale ta vlčice nebyla jen legendou. Byla matkou.

V ukryté noře pod skálou přivedla na svět čtyři malá vlčata – slepá, křehká a zcela závislá na její ochraně. Po nocích lovila, přinášela potravu a hřála je tělem. Byla statečná. A sama.

Až do toho dne.

Jednoho mrazivého rána se v horách ozvalo duté hřmění. Nikdo nevěděl proč – snad malý sesuv, snad zvuk z hlubokého podzemí. Ale bylo to silné. Tak silné, že se kameny uvolnily, část svahu se zřítila přímo na noru vlčice.

Když se vrátila z lovu, noře chyběl vchod. Jen ticho. A sníh. Začala hrabat jako šílená. Drápy do ledu, tlapami do země, rvala kořeny zmrzlé hlíny. Byla zraněná, ale nepřestávala. Její mláďata byla uvnitř.

A právě v tu chvíli ji spatřil starý muž.

Jmenoval se Josef, žil sám v dřevěné chalupě na úpatí hory. Dřív býval lesníkem. Věděl o lese víc než kdo jiný. Když uslyšel rachot, vydal se nahoru. A tam, mezi zbytky sněhu a hlíny, uviděl neuvěřitelné: vlčici, která neútočila – ale prosila očima.

„Bylo to, jako kdyby ke mně promluvila beze slov,“ řekl později.

Josef neotálel. Přinesl lopatu, železnou tyč a začal kopat. Vlčice stála vedle něj. Neutíkala. Dýchala rychle, ale klidně. Věděla, že tenhle muž nepřišel ublížit.

Po hodinách dřiny uslyšeli první zvuk – tiché zakňučení. Pak další. Josef sáhl dovnitř a opatrně vytáhl dvě promrzlá vlčata, stále živá. Třetí bohužel podlehlo, čtvrté bylo těžce zraněné.

Vlčice ho neodstrčila. Neporvala se. Jen se k nim sklonila, olízla jejich tlamičky – a pohlédla na Josefa s výrazem, který lidská slova neobsáhnou.

Díky starcově pomoci přežila. Nejen ona, ale i její krev.

Od té doby se traduje, že každý rok v zimě, vlčice přichází k jeho chalupě. Nestojí blízko, nesnaží se vejít. Jen sedí tiše ve stínu stromů a sleduje.

A když Josef jednou navždy zmizel z chalupy, vlci několik nocí vyli směrem k obloze. Jako by děkovali. Nebo se loučili.

Protože v těch horách, kde jsou lidé tvrdí a zvířata opatrná, vzniklo přátelství, které překonalo jazyk, druh i strach. Přátelství mezi člověkem, který pochopil ticho, a matkou vlčicí, která bojovala do posledního dechu.