Bydlíme v běžném paneláku, v klidné čtvrti. Žádné velké drama, všichni se známe od vidění, pozdravíme se, občas si půjčíme sůl.
Ale pak se do bytu naproti nastěhovala nová sousedka. Mladá, moderní, stylová — a jak se ukázalo… velmi otevřená ve věcech prádla.

Všechno to začalo jednoho odpoledne, když můj třináctiletý syn najednou zčervenal, zatáhl žaluzie a řekl:
„Mami… to snad není možný.“

Přišla jsem k jeho oknu a tam to bylo: na balkoně přímo naproti visela pestrá sbírka kalhotek, podprsenek a jiného spodního prádla, a to přímo ve výšce jeho očí.
Každý den nové kousky. Krajkové, neonové, dokonce i takové s nápisy, které bych radši neviděla ani já, natož moje dítě.

První dny jsem se to snažila přejít. „Vždyť je to jen prádlo…“ říkala jsem si. Ale můj syn přestal otevírat okno, začal si věšet ručník přes záclonu a podezřele dlouho zůstával v kuchyni. Jasné znamení, že něco není v pořádku.

Rozhodla jsem se to vyřešit taktně. Napsala jsem sousedce milý vzkaz, ve kterém jsem jí poděkovala za barevné oživení výhledu, ale zároveň ji požádala, zda by mohla sušit prádlo na druhé straně, dál od dětského pokoje.

Odpověď? Žádná. Jen další den — ještě odvážnější kousky.

Tak jsem přešla k akci.
Na náš balkon jsem pověsila velký karton s nápisem:
🪧 „Tady bydlí puberťák. Děkujeme za ohleduplnost 🙏“

A hádejte co?
Druhý den byly kalhotky pryč.
Na šňůře se objevily jen obyčejné ponožky a neutrální trička. Zázrak.

Od té doby máme klid. Syn zase dýchá čerstvý vzduch z okna, a já vím, že s trochou humoru se dá zvládnout i to, co visí mezi domy.