Alena a Roman byli spolu více než dvacet let.
Láska z mládí, která přežila rozchody, stěhování, i jednu téměř zapomenutou nevěru. Svatbu si přáli odjakživa, ale nikdy nebyl správný čas. Až když oběma bylo přes čtyřicet, rozhodli se, že konečně spojí své životy oficiálně. „Ať to stojí za to,“ řekla Alena — a tak si vybrali zámeček v Jeseníkách, známý svým klidem, krásným lesem… a temnou pověstí, o které se raději nemluvilo.

První podivnosti přišly už při příjezdu.

Auto svědkyně záhadně vypovědělo službu jen pár metrů od brány. Fotograf omylem smazal všechna data na kartě hned po prvním focení. A kuchař spadl do sklepa, kde tvrdil, že „někdo ho zatlačil“, i když tam byl sám.

Alena, praktická a rozumná žena, to přičítala stresu. Jenže během obřadu se stalo něco, co otřáslo i tím největším skeptikem.

V okamžiku, kdy kněz položil otázku: „Přijímáš tuto ženu…“, zhasla všechna světla. Na chvíli se rozhostilo ticho — a pak z vedlejšího sálu zazněl dětský smích. V místnosti přitom žádné děti nebyly.

Hosté ztuhli. Kněz zadrhl ve větě. A Roman… zbledl.

Nikomu nic neřekli. Ale v noci, krátce po půlnoci, se Alena probudila a uviděla postavu v bílých šatech stát u okna jejich svatebního pokoje. Když se rozběhla tím směrem, postava zmizela.
Ráno našli na parapetu vlhký otisk bosé nohy — i když okno bylo zavřené a venku pršelo.

Další týdny po svatbě se všechno začalo rozpadat.
Roman začal mluvit ze spaní, v cizím jazyce. Alenu pronásledoval sen o ženě, která jí šeptala: „To byl můj den…“
Domácí technika se kazila. Zrcadla praskala. A všichni svatební hosté hlásili zvláštní stíny na svých fotkách — vždy stejný obrys ženy v dlouhých šatech.

Teprve poté se od místního historika dozvěděli, že v tom zámku měla být před více než stoletím uspořádána svatba.
Nevěsta však zmizela den před obřadem – a tělo nikdy nenašli. Od té doby prý každá svatba na tom místě skončila… zlomením.