Na jednotce intenzivní péče vládlo zvláštní ticho. To ticho, které nevěstí nic dobrého. Monotónní pípání monitoru přerušovalo jen občasné šustění ochranného pláště sestry nebo vzdálené kroky na chodbě. Za velkým nemocničním oknem se stmívalo. Svět pomalu končil další den. Ale v tomto pokoji měl skončit celý svět jednoho člověka.

Na nemocničním lůžku ležela Klára. Bledá, křehká, jako by se její tělo už dávno vzdalo, ale duše stále visela na vlásku nad propastí. Bojovala s rakovinou čtyři roky. A teď už nešlo bojovat. Nešlo vyhrát. Jen se důstojně rozloučit.

U postele seděl její manžel David. Držel ji za ruku, která už dávno ztratila teplo, které tak miloval. V očích měl slzy, ale zatím nespadly. Držel se. Kvůli ní. Nechtěl, aby to poslední, co uvidí, bylo jeho zlomení.

Sklonil se k ní, blízko k jejím rtům, které už téměř neodpovídaly. Zašeptal:

„Kláro… můžeš jít. Já to zvládnu. Odpouštím ti. A děkuju… za všechno.“

Klára slabě zamrkala. Jeden jediný nádech. Jeden pomalý výdech.
A pak… nic.

Monitor přešel do nepřetržité linky. Hlasitý tón oznámil konec. Sestra vešla, zkontrolovala puls, vypnula přístroje. Někdo položil bílý hadřík přes její obličej.

David zůstal sedět. Zíral na její ruku, kterou stále držel.

A pak… to přišlo.

Zasáhl ho záchvěv viny. Jako ostrý hřebík do srdce. Vzpomněl si na poslední týdny. Na to, co jí nikdy neřekl. Na to, co skrýval — že se na chvíli ztratil, že jeden večer odešel, že v sobě dusil hněv i smutek, který nikdy nevyslovil. A že ji právě propustil. Odpustil jí něco, co si vlastně nezasloužila vyčítat.

„Co když čekala, že jí řeknu: Neodcházej? Bojuj ještě. Zůstaň se mnou.“

Zalykavě se nadechl. Slzy konečně tekly. Padl na kolena u postele, hlavu položenou na jejím klíně, jako by mohl v jejím tichu najít odpuštění.

„Ne! Měl jsem říct, že ji potřebuju! Že bez ní nemůžu! Ne že to zvládnu…“

Ale bylo pozdě. Už neslyšela. Nebo možná slyšela – a právě proto odešla.

Ten večer si David uvědomil něco strašlivého:
Někdy ta nejmírnější slova, vyřčená z lásky, mohou znít jako svolení k odchodu. A když se ten, koho milujete, drží poslední nitky naděje… možná čeká, že ho tou největší láskou poprosíte, aby ještě zůstal.

A s tímhle poznáním bude muset žít.

Navždy.