Byl to běžný den na vojenské základně v Brdech. Alespoň do chvíle, než přivezli zraněného vojáka – desátníka Lukáše Krále, těžce popáleného při výbuchu nástražného zařízení během cvičení. Jeho stav byl kritický.
Lékaři bojovali téměř dvacet minut. Tep slábl. Dýchání se zpomalovalo. V 15:47 zaznamenal monitor plochou čáru. Ticho. Hlasité „ČAS SMRTI: 15:47“ pronesl primář chladným, zvyklým hlasem. Tělo zakryli bílým prostěradlem.
Na chodbě seděl pes. Ne obyčejný pes, ale Rik, služební německý ovčák a dlouholetý parťák zraněného Lukáše. Nikdo ho nemohl udržet. Vytrhl se z vodítka a vtrhl do místnosti, než ho kdokoliv stihl zastavit.
Personál ztuhl, překvapený. Rik vylezl na lůžko a začal štěkat přímo do tváře zakrytého muže. Pak ztichl. Stiskl čenich k hrudi svého pána. A najednou — zakňučel… pak zaštěkal ostře a prudce strčil tlamou do jeho hrudníku.
A v tom se to stalo.
Monitor, který stále běžel, i když bez signálu, pípl. Znovu. A znovu.
Jeden z lékařů se rozběhl zpět. „To není možné!“ vykřikl. Ale čísla se zvedala. Slabý puls. Nádech. Tep.
Lékaři okamžitě zahájili resuscitaci. Za minutu byla místnost plná personálu, znovu bojovali o život — ale tentokrát s nadějí. Rik seděl v koutě a pozoroval každý pohyb. Jeho oči říkaly jediné: „Říkal jsem vám to.“
O dva týdny později se Lukáš probral. Byl dezorientovaný, ale živý. A první, co udělal, bylo, že pohladil Rika po hlavě a šeptl:
„Ty jsi mě slyšel, co?“
Později vyšlo najevo, že Lukáš měl velmi slabý srdeční rytmus, který moderní přístroje při šoku a těžkém traumatu někdy nerozpoznají. Ale pes… pes poznal, že jeho pán ještě neodešel.
Dnes je Rik vyznamenán jako hrdina. Ne podle protokolů, ale podle srdce.
A celé oddělení si bude už navždy pamatovat den, kdy je čtyřnohý kolega naučil, že někdy diagnóza nestačí… protože láska ví víc.