Dívají se na ni pokaždé stejně.
S údivem. S odsouzením. S tichým nepochopením.
Když přijdeme do restaurace nebo jdeme ruku v ruce po ulici, cítím ty pohledy, slyším šeptání.
Ale víte co?
Je mi to jedno.
Moje žena není modelka. Není ten typ, na kterého by si ukazovali v módních časopisech.
Nenosí vysoké podpatky. Nemá „dokonalou“ postavu podle Instagramu. Směje se hlasitě a někdy v tu nejméně vhodnou chvíli. Je přímá, až to může bolet. A má srdce, které je větší než celý tenhle svět.
Když jsme se potkali, byla to právě ta její pravdivost, co mě zasáhlo.
V době, kdy se všichni snaží hrát nějakou roli, ona prostě byla.
Nepotřebuju, aby ji ostatní obdivovali. Nepotřebuju, aby někdo chápal, proč ji miluju.
Já to vím.
A to stačí.
Pamatuju si jeden večer. Měl jsem těžký den. Mlčel jsem, zavřený v sobě, nechtěl jsem mluvit.
A ona jen přišla, sedla si ke mně, položila ruku na moje rameno a řekla:
„Nemusíš být v pohodě. Jsem tu.“
A to bylo všechno, co jsem potřeboval.
Moje žena je hlas, co mě probouzí, když přestávám věřit.
Je klid v bouři.
Je pravda v době lží.
Ano, lidi se dívají. Možná proto, že neodpovídá jejich představě „krásy“.
Možná proto, že se nebojí být sama sebou.
Možná proto, že oni sami by to nikdy nedokázali.
Ale já v ní každý den vidím to, co ostatní nevidí:
- ženu, která má odvahu říct pravdu,
- člověka, co umí milovat bez podmínek,
- a srdce, které bije pro druhé.
A kdybych to měl říct nahlas, přede všemi, ještě tisíckrát, tak ano — řeknu to znovu:
Je mi jedno, co si myslíte o mojí ženě.
Já vím, co pro mě znamená.
A to je víc, než cokoli, co by svět mohl říct.