Byl to úplně obyčejný podvečer. Dálnice D1 byla plná, ale plynulá – klasická špička mezi Brnem a Prahou. Seděl jsem za volantem svého starého kombíku, poslouchal rádio a přemýšlel, co budu dělat, až přijedu domů. Venku se stmívalo a obloha měla ten zvláštní, šedooranžový nádech, který přichází těsně předtím, než se setmí doopravdy.
Nic nenasvědčovalo tomu, že během několika vteřin budu bojovat o vlastní život.
Všechno se stalo tak rychle, že si to dodnes přehrávám v hlavě zpomaleně.
Byl jsem právě v levém pruhu, když jsem si v dálce všiml světel, která mi vůbec nedávala smysl. Blikaly, hýbaly se – a pak jsem pochopil proč:
Auto jelo přímo proti mně.
V protisměru. V levém pruhu. Na dálnici.
Můj mozek to odmítal přijmout. «To není možné,» pomyslel jsem si. «To je přece hloupost, to se nemůže stát.» Ale stávalo se to. Řidič v protisměru letěl minimálně stovkou, a řítil se přímo na mě.
V tu chvíli se všechno zpomalilo.
Měl jsem dvě možnosti – strhnout volant prudce doprava, nebo zkusit nouzové brzdění a doufat, že se to nějak „vyřeší samo“.
Ale instinkt udělal rozhodnutí za mě.
Strhl jsem volant mírně doleva – ke středovému svodidlu, přičemž jsem počítal s tím, že se levým bokem svezu po oceli. Věděl jsem, že pokud to neudělám, čelní srážka bude smrtelná. Ne pro něj. Pro mě.
Ozval se ohlušující zvuk kovu o kov.
Auto kolem mě prosvištělo o pár centimetrů.
Cítil jsem tlak v hrudi a okamžitě po něm šok.
Zastavil jsem na krajnici. Třásly se mi ruce. Před očima se mi míhaly světlomety, fragmenty vteřin. Někdo za mnou troubil, jiní zastavovali, zmatek.
Ale já jsem žil.
Až později jsem se dozvěděl, že řidič byl senior, který omylem najel do protisměru – poprvé v životě na dálnici. Nehoda se stala o pár kilometrů dál. Jiný řidič už takové štěstí neměl.
Od té doby se mě lidé ptají, jak jsem to věděl, že mám zareagovat tak, jak jsem zareagoval.
Nevěděl jsem.
Ale někdy vám instinkt – nebo něco hlubšího – dá rozhodnutí, které vám zachrání život.
A pokaždé, když projíždím tím úsekem dálnice, dívám se automaticky do protisměru.
Ne ze strachu. Ale z respektu.
Protože jedna vteřina může oddělit život od smrti.