Když jsme se nastěhovali do staršího venkovského domu, působil jako ideální místo pro novou kapitolu našeho života. Klidné okolí, zahrada, dost místa pro našeho pětiletého syna Matěje.
Nevěnovali jsme pozornost starému zrcadlu, které viselo na stěně jeho pokoje. Bylo pevně přimontované, rám z tmavého dřeva, trochu oprýskaný. Působilo jako nevinná dekorace.
Až do té doby, než Matěj začal každou noc křičet.
— „Mami, on je za zrcadlem! Dívá se na mě, když spíš!“
🛌 Znepokojivé znamení
Zpočátku jsme jeho slova brali jako dětské noční můry. Nové prostředí, adaptace, možná i nějaká pohádka, kterou zaslechl. Ale situace se zhoršovala.
Začal se budit přesně ve 3:12 ráno. Každou noc. Křičel. Brečel. A vždycky ukazoval na zrcadlo.
Jednoho rána jsme si všimli otisku ruky na skle. Drobné otisky prstů. Matěj na zrcadlo nesahal — bál se ho.
A pak přišla noc, kterou nezapomeneme.
🧱 Tajný prostor
Rozhodl jsem se zrcadlo sundat. Bylo připevněné zvláštním způsobem, jakoby mělo skrýt něco víc než jen zeď. Po chvíli se za ním objevily podivné linie — tajná dvířka, dokonale zakrytá.
Uvnitř byla dutina. A v ní… stará krabice, deník a dětské hračky. Na dně — fotografie dítěte, které vypadalo přesně jako Matěj.
Zadní strana fotky byla popsaná: „David, 1987“.
🕯 Ztracený chlapec
Po krátkém pátrání jsme objevili novinové články. Dítě jménem David, pět let, zmizelo v roce 1987 — z našeho domu. Nikdy ho nenašli. Rodina se odstěhovala, tragédie zapadla časem.
Ale od té doby, co jsme objevili skrýš, se vše zhoršilo.
Večer se ozývalo klepání na zrcadlo z druhé strany. Matěj začal mluvit jiným hlasem. Tvrdil, že „David se chce vrátit“. A že ho volá.
Jednou jsme ho našli stát před zrcadlem, ruce položené na skle, a říkal:
— „Neboj, pustím tě ven.“
💀 Proč už nikdy nebudeme spát klidně
Zrcadlo jsme vyhodili. Dutinu jsme zazdili. Ale něco v tom domě zůstalo.
Teď už Matěj nespí — a my také ne.
V noci se z reproduktorů chůvičky ozývá dětský šepot.
Někdy slyšíme dvě různé děti.
A ráno jsou na skle nová jména.
Nikdy naše.
👁 On se vrátil
Před dvěma týdny Matěj přestal mluvit. Jen ukazuje na prázdnou zeď, kde kdysi viselo zrcadlo. A šeptá:
— „David už není sám. Ještě někdo tam čeká…“
A my víme, že něco se brzy vrátí znovu. Možná tentokrát ne pro něj… ale pro nás.