Petra a Tomáš byli manželé téměř deset let. Všechno se změnilo jednoho deštivého večera, kdy Petra skončila po autonehodě na invalidním vozíku. I když přišla o možnost chodit, nikdy neztratila naději, laskavost ani lásku k životu… a k Tomášovi.

Jenže Tomáš se změnil. Byl čím dál chladnější, netrpělivý. Místo podpory přicházely výčitky.
„Kdybys aspoň něco udělala sama. Nejsem přece tvůj sluha,“ řekl jednou, když mu Petra poprosila, aby jí pomohl přesunout se na postel.

Petra nejdřív věřila, že je to jen stres. Ale pak to přišlo: jednoho dne se přiznal, že má milenku. Mladou kolegyni z práce. A je těhotná.
„Chci dítě, Petra. Normální život. Ne tohle…,“ řekl bez emocí.

Petra cítila, jak se jí bortí svět. Ale neprosila. Neplakala. Jen se tiše podívala na muže, kterého kdysi milovala, a řekla:
„Dobře. Odejdi. Ale pamatuj si, že jsi právě ztratil ženu, kterou už nikdy žádná nenahradí.“

A místo aby se zhroutila, povstala.

Začala psát blog. Sdílela svůj příběh – o bolesti, ale i o síle. Mluvila o životě s postižením, o zradě, o tom, jak znovu nachází samu sebe. Její příběhy se staly virální. Lidé jí psali, média ji začala zvát na rozhovory, stala se inspirací pro tisíce žen.

Tomáš zatím poznal tvrdou realitu. Jeho „nový život“ nebyl tak růžový, jak si představoval. Hádkám nebyl konec a štěstí, které hledal, nikde. A když uviděl Petru na titulní stránce časopisu, pochopil, co ztratil.

Poslal jí zprávu:
„Mrzí mě to. Byl jsem blbec. Chybíš mi.“

Odpověď přišla krátce a jasně:
„Ne, Tomáši. Nechybím ti já. Chybí ti žena, kterou jsi zničil. Ale ta už neexistuje. A tahle nová – ta tě už dávno nepotřebuje.“