Eva žila v přesně takovém manželství, jaké si vždycky přála.
Stabilní, klidné, předvídatelné.
Marek byl spolehlivý. Nikdy nepřišel pozdě domů. Měl rád ticho, kávu bez cukru a víkendová rána ve dvou.
Po dvaceti letech soužití si byla jistá: zná ho skrz naskrz.

A pak se objevil on.
Tichý cizinec.

Poprvé ho spatřila na pohřbu Marekova vzdáleného strýce. Neznámý muž stál stranou, nepromluvil, ale celou dobu se díval. Ne na rakev. Ne na smuteční hosty.
Na ni.

Byl to pohled, který zamrazil. Ne vyčítavý. Ne přátelský. Spíš… varující.

Eva se ho chtěla zeptat, kdo je — ale když se obřad skončil, muž byl pryč.
A za dva dny přišla obálka.
Bez jména. Bez dopisu. Jen fotografie.

Na ní — její manžel.
Mladší. S jinými vlasy.
A vedle něj ten cizinec.
Drželi se za ruce.

Najednou všechno ztratilo jistotu.
Ticho jejího manžela přestalo být útěchou a začalo být otázkou.
Kam chodil, když říkal, že je v práci?
Koho skutečně ztratil na tom pohřbu?
A koho vlastně celou tu dobu miloval?

Eva si myslela, že ví všechno. Ale možná neznala vůbec nic.