Marek a Tereza měli jasno.
Po letech v přeplněné Praze, mezi dopravou, stresem a betonem, chtěli nový začátek.
Našli ho na inzerátu – starý kamenný dům na okraji zapadlé vesnice. Levný, tichý, «s duší».

Přesně to hledali.

Ale už první den po přestěhování si všimli zvláštností.
Okna, která se ráno otevřela sama.
Zrcadlo, ve kterém se občas cosi mihlo…
A zvláštní pocit, že je někdo pozoruje – i když byli sami.

Ve sklepě objevili zazděné dveře.
Na mapě půdorysu domu přitom místnost chyběla.
Když je Marek jednoho dne rozbil, ucítili chlad. Ne běžný – ale hluboký, jako by tam čas zůstal stát.

Uvnitř:

• starý kufr s dětskými hračkami,
• svazek dopisů psaných roztřesenou rukou,
• a nástěnka plná vybledlých fotografií…
  Na některých z nich stál jejich dům — ale se zcela jinými lidmi.

Od té chvíle se noc co noc opakovaly podivné věci.
Zvuky kroků na půdě.
Zamčené dveře, které se samy otevíraly.
A Marek začal mluvit ze spaní – cizím hlasem. Říkal jména, která Tereza nikdy neslyšela. Ani v rodině. Ani ve vesnici.

Když se rozhodli odejít, bylo už pozdě.
Dům je nechtěl pustit.