Marek byl nepřehlédnutelný.
Každý centimetr jeho těla nesl tetování — od čela po chodidla.
Lidé si ho často fotili, jiní ho raději obcházeli.
Pro některé byl výstřední. Pro jiné děsivý.
Ale pro jednu jedinou osobu na světě byl jen… táta.

Jeho dcera Sára ho zbožňovala.
Ale čím byla starší, tím víc si všímal, že něco není v pořádku.

Nechtěla, aby ji vodil do školy.
Odvracela oči, když se na něj ostatní děti smály.
A pak jednoho večera, úplně tiše, se zeptala:
„Tati, budeš mě mít rád i bez těch obrázků?“

To Marka zasáhlo víc než jakýkoliv komentář na ulici.
Tu noc nespal.
A hned ráno začal jednat.

Objednal se na bolestivý a dlouhý proces odstranění tetování.
Ne proto, že by se za něco styděl.
Ne proto, že by se změnil.
Ale proto, že chtěl být pro svou dceru bezpečím, ne terčem posměchu.

Dnes už některá tetování zmizela. Některá ještě zůstávají jako vzpomínka.
Ale jedno je jisté:
Sára ví, že má doma hrdinu.

Ne proto, co měl na kůži.
Ale proto, co měl v srdci.