Na kopci za vesnicí stála farma, kterou už dnes skoro nikdo nezná jménem. Lidé jí prostě říkali «Stará koňská».
Byla zarostlá, opuštěná a tichá.
Jen vítr si občas pohrával s prázdnými stájovými dveřmi a staré dřevěné ploty vrzaly, jako by si samy šeptaly příběhy, které se nikdy neměly vyprávět.
Ale před dvaceti lety… to bylo jiné.
Farma patřila rodině Petrových. Byli známí po celém kraji — nejen pro své krásné koně, ale i pro to, jak láskyplně s nimi zacházeli.
Každé léto tam jezdily děti na tábory.
Každý víkend tam trénovali jezdci z celého regionu.
Byla to živá, radostná a až pohádkově krásná farma.
Až do toho dne.
Dne, kdy se všechno změnilo.
Nikdo neví přesně, co se tehdy stalo.
Jednoho rána byly brány zavřené.
Všichni koně pryč. Rodina zmizela.
Farma zůstala prázdná — jako by ji někdo opustil ve spěchu.
Vesnice si šeptala.
Jedni tvrdili, že šlo o tragickou nehodu.
Druzí mluvili o něčem horším… o zradě, šílenství, smrti.
A pak to utichlo. Lidé přestali chodit kolem. I děti přestaly vyzvídat. Farma zarostla a stala se jen stínem minulosti.
Až do jednoho listopadového odpoledne.
Skupina středoškoláků z nedalekého města přijela do vesnice natáčet dokument o «ztracených místech Česka».
Farma Petrových byla na seznamu.
Nečekali nic výjimečného.
Jen pár záběrů, trochu adrenalinu, opuštěné budovy.
Ale to, co našli… změnilo všechno.
Stará stáj byla otevřená.
Uvnitř bylo ticho — přerušované jen kapkami deště, které stékaly dírou ve střeše.
A pak ho uviděli.
Koně.
Živého, tmavého, s bílou hvězdou na čele.
Naprosto klidný.
Stál tam, jako by nikdy neodešel.
Nikdo nechápal, odkud přišel. Ve stáji nebyla žádná voda, žádné krmení. Všechno bylo zpustošené. A přesto vypadal zdravě. A díval se na ně.
Přímo. Očima, které… nebyly normální.
Když se jeden z nich přiblížil, zaslechli tichý šepot.
Ne v hlavě. Ne v prostoru.
V sobě.
A pak začalo klepat něco ze spodního patra hlavní budovy.
Když se šli podívat, našli starý deník — promočený, potrhaný, ale čitelný. Patřil jednomu z bratrů Petrových.
A to, co v něm četli, byl záznam posledních dní na farmě.
O zvláštním chování koní.
O snech, které přecházely v noční můry.
O hlasech, které vycházely ze studny.
A o „černém hřebci, který se nikdy nenarodil, ale který si vybírá duše“.
Jednomu z těch studentů se od té doby nikdy nespí dobře.
Druhý zmizel ze sociálních sítí.
A ten třetí… už o tom nechce mluvit vůbec.
Ale od toho dne se mezi vesničany opět začalo šeptat.
Lidé říkají, že v noci viděli koně běžet po polích.
Bez jezdce. Bez stínu.
A z oken farmy prý svítí světlo.
I když tam dávno nikdo nemá být.