Unavená neustálou kritikou a odsuzujícími poznámkami se matka rozhodla zasáhnout netradičním způsobem: zorganizovala provokativní fotografování, které mělo definitivně ukončit nejednoznačné pohledy okolí. V momentě, kdy si uvědomila, že každé její rozhodnutí — od výběru oblečení přes výchovné metody až po volbu potravin pro rodinu — se stalo předmětem cizí posměšků či dobře míněných rad, pocítila potřebu převzít iniciativu do svých rukou. Nechtěla už jen pasivně snášet vnější soudy; chtěla dát jasně najevo, že je pánem své vlastní identity, přesvědčení i těla.
Fotografie, které pořídila, byly koncipovány jako silný vizuální výrok. Nepodobají se tradičním rodinným snímkům ani galerijním portrétům. Jsou surové, autentické, někdy až extrémně upřímné — zároveň však estetickým citem kompozice pečlivě vyvážené. Matka se na nich prezentuje se silným, rozhodným pohledem, často v kontrastní barevnosti nebo nezvyklých pózách, které vyvolávají napětí a zároveň inspirují k úvahám o svobodě jednotlivce. Nejde o pouhý akt rebelie, ale o prohlášení o svém vlastním prostoru, který si nárokovala jak psychicky, tak fyzicky.
Proces přípravy focení nebyl jednoduchý: vyžadoval odvahu čelit vlastnímu strachu z odmítnutí a otevřenou reflexi vlastních pocitů, se kterými bouřlivá kritika dosud manipulovala. Vznikl tematický koncept, který pracoval s kontrasty — černobílé snímky zdůrazňující emocionální hloubku, barevné momenty zachycující energii a naději. Byly zvoleny různé scénografie: interiéry reprezentující domácí ticho a rutinu, ale i venkovské exteriéry symbolizující svobodu a otevřený prostor. Na některých fotografiích dohlíží kamera na její ruce, proměněné objektem uměleckého ztvárnění — přehnaně detailní záběry znamenající kontrolu nad vlastním tělem. Jindy jsou zachyceny siluety, světlo proniká skrze látky, odhaluje jemné kontury — působí to nadčasově, mysticky, romanticky, zároveň sebevědomě.
V průběhu celého projektu si matka uvědomila, že cílem není jen splnit potřebu vnějšímu světu něco vyvrátit. Šlo především o vlastní osvobození: přestat vnímat každý výrok o sobě jako pravdu, přestat se srovnávat, přestat se nechat definovat pohledy druhých. Fotografování se tak stalo katalyzátorem změny ve vnímání sebe sama — začala si více cenit vlastní hodnoty a schopnosti. Už ne potichu přijímala dobře míněné rady, nýbrž je mohla teď buď odmítat s klidným vědomím vnitřního přesvědčení, nebo je využít na základě vlastního rozhodnutí a nikoli vnějšího tlaku.
Když byly snímky hotové, rozhodla se je představit nejdříve úzce svému přátelskému okruhu — lidem, kteří ji často kritizovali, ale zároveň byli součástí jejího života. Reakce byly různorodé: někteří byli překvapeni odvahou a sílou sdělení, jiní pohledem na jejich osobní přístup pocítili první dotek sebeneporušitelnosti. Diskuse, která následovala, byly otevřené, emotivní, a mnohé vztahy se ocitly na nové, rovnější bázi. Lidé přestali matku vidět pouze jako „tu, která to všechno dělá špatně“, ale mohli ji vnímat jako živý subjekt svých vlastních hlasů a činů.
Přes čas se Fotografie nakonec objevily i veřejně – na sociálních sítích, výstavách nebo v uměleckých magazínech. Nešlo o masovou exhibici, ale o promyšlenou prezentaci, která přinesla širší rezonanci. Reakce cílového publika ukázaly, že příběh matky rezonuje s mnohými ženami (a nejen ženami), jež zažívají podobný tlak reality versus očekávání. Komentáře často vyzdvihovaly, že nejde o pouhé umění, ale o autentický akt emancipace a osobního vzkazu. Některé ženy sdělovaly, že je to inspirovalo k podobným činům — k tomu, aby se přestaly omlouvat za svou identitu a rozhodnutí, která dělají pro své rodiny i sebe samy.
Celkový význam této performance spočívá v paralelně vedených rovinách: v osobní transformaci, ve společenské konfrontaci a v inspirování druhých. Fotografie nejsou cílem samy o sobě, ale prostředkem ke změně vnitřního postoje — být autentickou a viditelnou, bez omluv a bez strachu. Matka tím vytvořila vlastní narativ, který přepsal desítky let kritických hlasů. Už není obětí cizího pohledu, ale jeho autorkou. Ve finále tak její provokativní fotografická akce spojila odvahu, estetiku a hluboký smysl: manifest sebeúcty, který nevyjadřuje agresi, ale sebejistotu, nikoli rozkaz, ale pozvání k respektu a pochopení.