Všechno to začalo jako obyčejná rekonstrukce staré chalupy v malé vesnici u Tábora. Dům patřil prarodičům, kteří ho postavili krátce po první světové válce. Původně jsme čekali jen prach, pavučiny a pár zrezivělých hřebíků. Místo toho jsme narazili na něco, co nám změnilo pohled na minulost – i na realitu.

Když jsme rozebírali podlahu ve staré spíži, narazili jsme na dutý prostor. Uvnitř ležela podivná kovová schránka, pokrytá vrstvou prachu a vosku. Vypadala jako malá truhlička, ale bez zámku – jen s vyrytými symboly, které nikdo z nás nedokázal hned identifikovat.

Po otevření jsme ztichli.

Uvnitř byl svazek dopisů, zabalených v lněné látce, zapečetěných červeným voskem. Psány byly pečlivou ručně psanou češtinou – ale s jazykem a obraty, které připomínaly spíš nějaký tajný kód. Spolu s nimi jsme našli malý kovový přístroj – připomínal kompas, ale jehla se nikdy neotočila na sever.

Jeden z dopisů obsahoval varování:
„Tento čas nepatří vám. Pokud jste tohle otevřeli, je už pozdě.“

Zpočátku jsme si mysleli, že jde o nějaký historický žert nebo pozůstatek po excentrickém předkovi. Ale další dny přinesly zvláštní události. Hodiny v domě se začaly opožďovat. Zrcadla zamlžovala bez důvodu. A ten přístroj – začal se jemně třást pokaždé, když jsme ho drželi v ruce.

Rozhodli jsme se kontaktovat historika a odborníka na okultní symboliku z Karlovy univerzity. Když předmět uviděl, zbledl. Prý se jedná o artefakt z tzv. „Zrcadlového období“ – legendární doby, o které historici tvrdí, že neexistuje, ale kterou zmiňuje několik tajných deníků ze 17. století.

Podle této teorie se ve střední Evropě po určitý čas „prolínaly“ dvě časové linie – a předmět, který jsme našli, měl být jedním z jejich kotevních bodů.

Co to všechno znamená, zatím nevíme. Ale jedno víme jistě – ten dům už není jen starým stavením. Je to brána. A kdokoli ji před sto lety uzavřel, zřejmě nepočítal s tím, že ji znovu otevřeme.