Na konci klidné ulice v malé české vesnici stál dům, který už dávno zmizel z povědomí většiny obyvatel. Byl to ten typ stavby, kolem které lidé raději rychle prošli, aniž by se zastavovali.
Starý, opuštěný, se zataženými okenicemi a střechou porostlou mechem. Říkalo se mu prostě „ten šedý dům na konci“. Nikdo tam nebydlel už víc než dvacet let.

Lidé šeptali, že kdysi patřil postarší paní, která jednoho dne prostě zmizela. Bez rozloučení, beze stopy.
Od té doby dům chátral. Nikdo ho nekoupil, nikdo ho nechtěl. Občas se někdo pokusil nahlédnout dovnitř — ale okna byla špinavá a zamčená, stejně jako vrata.

A hlavně tam bylo vždy úplné ticho.

Neobvyklá noc

Ticho ale skončilo jedné říjnové noci, kdy se probudil pan Švanda, důchodce bydlící o dvě čísla dál. Bylo půl třetí ráno. Slyšel zvuk — tlumený, ale jasný. Jako když se otevře těžký dveřní pant, který dlouho nikdo nepoužil.

Zpočátku si myslel, že je to vítr. Ale ten večer bylo bezvětří. Pak uslyšel další zvuk — něco jako šoupání nábytku nebo kroky. A ty přicházely právě z toho domu.

Oblékl si župan, vzal baterku a vyšel ven. Stál v mlze u plotu a naslouchal. Bylo to jasné — uvnitř se někdo pohyboval. Ale jak to bylo možné? Nikdo tam přece nežil. A dům byl léta zavřený.

Raději se vrátil domů. Řekl si, že to zítra nahlásí.

Co (ne)objevila policie

Druhý den ráno skutečně zavolal na obecní úřad. O několik hodin později dorazili dva policisté, prohlédli okolí domu, zaklepali, ale nic nenašli. Žádné stopy násilného vniknutí, žádné otevřené okno. Uvnitř bylo vše pokryto prachem. Prý jen „zvuky starého domu“.

Ale pan Švanda věděl, co slyšel.

A nebyl sám. V dalších dnech se ozvali i další sousedé — slyšeli šepoty, podivné klepání v noci, záblesky světla za závěsy, a jeden dokonce tvrdil, že zahlédl siluetu u okna, kde dříve žádné sklo nebylo.

Dům, který byl po dvě dekády tichý, najednou ožil.

Tajemství sklepa

Jedné noci zmizel místní doručovatel, který měl ve zvyku zkratkou projít přes pozemek opuštěného domu. Jeho kolo bylo nalezeno u branky, ale po něm ani stopy. Policie propátrala oblast, ale dům znovu považovala za neškodný.

Až do chvíle, kdy mladý technik, který přijel kvůli úniku vody v okolí, zjistil, že pod domem se nachází starý, zazděný sklep, který nebyl na žádných plánech.

Po dlouhém vyjednávání a tlaku veřejnosti došlo ke konečnému rozhodnutí: dům bude otevřen a prozkoumán.

Uvnitř sklepa bylo nalezeno několik deníků, fotografie, a také osobní věci lidí, kteří v posledních letech zmizeli — včetně roztrhané brašny onoho pošťáka. Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak se tam věci dostaly. Ani proč nebyl sklep nikdy zaznamenán.

Ale to nejděsivější? V jednom z deníků byl napsán vzkaz:
„Slyšíš mě, viď? Já tebe taky. A čekám.“

A ticho znovu

Po odhalení byl dům zapečetěn. Úřady ho chtěly zbourat, ale technické komplikace to neumožnily. A tak tam stále stojí. Opuštěný. Znovu tichý. Až děsivě tichý.

A pan Švanda? Zemřel o několik měsíců později ve spánku. Jeho poslední poznámka v zápisníku zněla:

„Dnes v noci znovu chodila po chodbě. A tentokrát se zastavila přede dveřmi.“