Nejsem konfliktní člověk. Většinou se snažím být slušná, mlčet a jít dál. Ale každý má svůj limit. A ten můj přišel ve chvíli, kdy mě úplně cizí žena ponižujícím tónem označila za problém jen kvůli tomu, jak vypadám.
Byl to let z Prahy do Barcelony. Krátký, běžný let. Těšila jsem se. Po měsících stresu v práci a osobních starostech jsem si poprvé dopřála pár dní u moře. Všechno bylo zařízené — hotel, plavky, knížky do kufru. A taky letenka. Místo u okna. Moje malé soukromé vítězství.
Netušila jsem, že ještě před odletem zažiju ponížení, vztek a pomstu, která bude tak sladká, jak si to tahle paní zasloužila.
Začátek ponižování
Při nástupu do letadla jsem stála ve frontě jako ostatní. Byla jsem klidná, ale cítila jsem na sobě pohledy. Nejsem drobná. Jsem plnoštíhlá. A jsem na to hrdá, protože moje tělo je moje — i když ne všem se to líbí.
Za mnou stála žena kolem padesátky, elegantní, drahé oblečení, nalíčená, kabelka od značky, co ji ani neumím vyslovit. A pak jsem uslyšela její hlas. Ne šeptem. Nahlas. Tak, aby to slyšeli i ostatní.
— „To snad nemyslí vážně. Takovou… osobu si sem pustí? Jestli si sedne vedle mě, tak se nevejdu.“
Zrudla jsem. Ne studem — vztekem. Ale zatím jsem nic neřekla. Zhluboka jsem se nadechla, prošla jsem uličkou a našla svoje místo: 14A – u okna.
A hádejte, kdo měl 14B?
Let začíná… a já se rozhodnu nehrát si na hodnou holku
Když uviděla, kam míří, protočila oči. Zamumlala: „To snad ne.“ Když si sedla, okamžitě začala tlačit loktem, že nemá místo. Dala si kabelku mezi nás a teatrálně vzdychala.
Obrátila jsem se k ní a s úsměvem řekla:
— „Je mi líto, že se necítíte pohodlně. Ale místa v letadle nejsou zrovna luxusní, že?“
Ona odpověděla:
— „Kdybyste byla normální velikosti, možná bych se cítila pohodlně.“
To byla poslední kapka. Uvnitř mě se přepnulo něco, co leželo dlouho potlačeno. Už jsem se nehodlala omlouvat za to, kdo jsem. Ne dnes. Ne jí.
A tak jsem jí z její luxusní cesty udělala lekci života
Nejprve jsem rozložila své věci, časopis, sluchátka, svačinu. Každý pohyb jsem dělala o kousek větší, než bylo nutné. Když jsem sahala pro pití, «omylem» jsem do ní párkrát šťouchla loktem.
Začala si stěžovat. Volala letušku.
— „Tahle žena mi bere osobní prostor!“
Letuška se na mě podívala, pak na ni, a s neutrálním tónem řekla:
— „Let je plně obsazen. Můžete si stěžovat u zákaznického servisu po přistání.“
Když přišlo občerstvení, objednala si zelený čaj a sušenky bez cukru. Já si objednala dva sendviče a kolu. A s pohledem přímo na ni jsem si pochutnávala. Když se mi drobek dostal na její kabelku, teatrálně jsem se omluvila.
— „Omlouvám se, víte, někdy se tělo chová, jak chce. Příliš velké pohyby.“
A pak přišly turbulence. Ne moc silné, ale dost na to, aby to s námi zatřáslo. Začala panikařit. Chytila se opěradla přede mnou.
Položila jsem jí ruku na paži.
— „Nebojte se. Já vás podržím. Koneckonců… mám přece váhu, ne?“
Přistání a konec její důstojnosti
Po přistání se snažila vystoupit mezi prvními. Zakopla o vlastní kabelku a spadla téměř do náruče letušky. Já si sedla zpět a vyčkala. Pomalu jsem vystoupila jako poslední.
A než jsme se rozešly, podívala jsem se jí do očí a klidně řekla:
— „Příště si přečtěte podmínky přepravy. Vstupenka neobsahuje právo na šikanu.“
Ponaučení?
Lidé jako ona věří, že mohou soudit ostatní podle vzhledu. Že jejich štíhlé tělo je vstupenkou k nadřazenosti. Ale tenhle let ji naučil, že velikost těla neurčuje velikost lidskosti.
A mě? Mě naučil, že bránit se je v pořádku. Že se nemusím zmenšovat, abych se vešla do očekávání ostatních.
Ona si chtěla užít pohodlný let. Já jí dala realitu.
A na tuhle realitu — plnou sebevědomí, odvahy a zdravého sarkasmu — už nikdy nezapomene.