Bylo krátce po čtvrté hodině ráno, když operátor tísňové linky přijal podivný hovor. Dětský hlas, šeptem, roztřeseně, jakoby mluvil ze skříně:
„Můj tatínek je pod podlahou. Už dlouho…“
Adresu dítě neřeklo, ale telefon byl pevná linka — z chalupy na samotě u lesa, několik kilometrů za vesnicí Tichá Dolina.
Místo, kde už roky nikdo oficiálně nebydlel. Místo, které vesničané obcházeli obloukem.
Opomíjený dům
Když policejní hlídka dorazila, uvítalo je jen ticho a mlha, která se vznášela jako duch nad vysokou trávou. Dům byl starý, dřevěný, okenice zavřené, dveře pootevřené.
Uvnitř to vypadalo, že tam nikdo nežil. Ale v obýváku, na starém koberci, seděla malá dívka. Mohlo jí být devět, možná deset.
Šaty špinavé, vlasy rozcuchané, v ruce držela panenku bez hlavy.
Policista se přiblížil.
„Jak se jmenuješ?“
„Eliška.“
„Jsi tu sama?“
„Ne… Tatínek je tady. Pod podlahou.“
Ukázala na místo před krbem.
Její oči byly naprosto klidné. Příliš klidné.
Nadzvednutá prkna
Když technici začali nadzvedávat stará podlahová prkna, v místnosti se ochladilo. Ne fyzicky — ale pocitově. Jako by všechno ztichlo, i jejich vlastní dech.
A pak…
kostra.
Lidská, zabalená v igelitu, s kusem potrhaného svetru, který později Eliška rozpoznala.
„To měl na sobě, když křičel. A pak… bylo ticho.“
Tělo leželo na zemině pod podlahou, u hlavy stará pánev se zaschlou krví.
Kdo je matka?
Když se vyptávali na matku, Eliška nejprve mlčela. A pak řekla:
„Byla tady. Někdy.
Když tatínek křičel, řekla mi, že už ho nebudeme poslouchat.
A pak… už nebyl.“
Matka nebyla k nalezení. Neexistovala v žádném systému. Žádná školní registrace, žádný lékař. Eliška nikdy nebyla ve škole. Nikdy nebyla evidovaná.
Dům byl jejich svět. Tatínek, maminka… a ticho.
Otázky bez odpovědí
Soudní lékař určil dobu úmrtí přibližně na 15 měsíců zpět.
Eliška tedy žila více než rok sama, s tělem pod podlahou, bez jídla, bez školy… jen se zbytky zásob a hlasem matky, který prý občas slyšela ze stěn.
Když se jí ptali, proč nezavolala dřív, jen pokrčila rameny:
„Maminka říkala, že pokud zavolám, přijdou muži a odnesou mě. Ale teď už neodpovídá… tak jsem volala.“
Co říká vesnice?
V Tiché Dolině lidé neradi mluvili. Ale ti starší si pamatovali muže jménem Radek Valenta — bývalý učitel, který zmizel po tragickém požáru, údajně se přestěhoval se svou ženou a dcerou do hor.
Nikdo ho už neviděl. Ale dům — ten nikdy nezmizel.
A v noci, říkali někteří, z něj bylo slyšet dětské písničky.
Dnes
Eliška je pod dohledem psychologů. Má novou rodinu, novou školu. Ale nemluví.
V noci často křičí ze spaní:
„Pod podlahou je zima… a on ještě dýchá…“
Policie stále pátrá po matce, ale jakoby se vypařila.
Žádné otisky. Žádné doklady. Žádná existence.
Jenom dům.
A prázdná panenka.
A ten okamžik, kdy ticho zmrzlo v kostech každému, kdo tam stál.