V malé vesnici na okraji Jižních Čech se chystal běžný pohřeb. Slzy, tiché vzpomínky, květiny. Místní kaple byla plná lidí, kteří přišli dát poslední sbohem sedmnáctileté Kláře, která podle oficiálních zpráv zemřela při tragické autonehodě.

Když kněz dokončoval smuteční řeč, stalo se něco, co nikdo nečekal. Klářina matka, paní Dvořáková, vstala, bledá jako stěna, ruce se jí třásly.

„Zastavte to… prosím vás… otevřete tu rakev,“ řekla tiše, ale s naléhavostí, která zamrazila všechny přítomné.

Lidé ztichli. Kněz váhal. Pohřební služba byla v rozpacích. Ale matka trvala na svém. „Cítím to. To… není ona. To nejsem jen já, vím, že se něco stalo. Otevřete ji.“

Po několika minutách napjatého ticha pracovník pohřební služby přistoupil k rakvi a začal pomalu uvolňovat víko.

Co následovalo, nikdo nečekal.

Uvnitř neleželo tělo mladé dívky. Leželo tam něco – nebo někdo – komu se Klára sice vzdáleně podobala, ale něco bylo nesmírně špatně. Obličej měl strnulý, oči nepatřičně zavřené, jako by byly jen namalované. Ruce byly zvláštně zkroucené, a tělo… tělo bylo nepřirozeně lehké. Jako by bylo prázdné. Jako by bylo jen skořápkou.

V kapli se rozhostilo hrobové ticho. Paní Dvořáková vykřikla. „To není moje dcera! To není ona!“

Kněz se pokřižoval. Někdo z hostů začal zvracet. Další vyběhl ven s rukama na ústech.

Později, v chaosu, někdo zavolal policii. Vyšetřování bylo uzavřeno podivně rychle. Oficiálně šlo o „záměnu těla“ při převozu do márnice. Ale nikdo, kdo byl ten den v kapli, tomu nevěřil. Něco bylo na celé situaci příliš podivné.

Od té doby se v obci začaly šířit temné zvěsti. Lidé tvrdili, že Klára byla v posledních týdnech zvláštní, že se jí měnily oči, že mluvila potichu sama k sobě v jazyce, který nikdo nepoznával. Někteří přísahali, že ji viděli po pohřbu, bloumat v lesích, bosou, s nepřítomným pohledem.

A ta skutečná hrůza? Klářino pravé tělo – nebylo nikdy nalezeno.