Když jsme s manželem oznámili, že letos pojedeme na dovolenou sami – bez vnoučat, bez dětí, jen my dva – snacha na nás pohlédla, jako bychom se zbláznili. „Ale kdo se postará o děti?“ ptala se téměř vyčítavě, i když jsme jí nikdy nic nedlužili.

Byla zvyklá, že jsme tu vždy byli. Hlídání, vožení do školy, pomoc s úkoly, víkendy u nás, aby si s manželem mohli odpočinout. Roky jsme jim pomáhali a nečekali nic na oplátku. Ale letos jsme se rozhodli jinak.

Chceme si ještě užít trochu života, jen my dva, jako kdysi. Vybrali jsme si tichý penzion u jezera, bez hluku, bez povinností. Když jsme odjížděli, snacha se tvářila uraženě, že jsme jí „to“ neřekli dřív. Ale nebylo co vysvětlovat. Byla dospělá žena, matka, a my jsme jen její tchyně a tchán – ne chůvy na zavolání.

První dny dovolené byly jako sen. Ráno jsme se probouzeli bez budíku, pili kávu na terase, chodili na dlouhé procházky. A pak začaly přicházet zprávy.

„Nevím, co s nimi vařit, jsou rozmazlení.“
„Nechtějí spát bez pohádky.“
„Tomášek pláče, chybíte mu.“

Odpověděla jsem stručně: „Zvládneš to. Jsi jejich máma.“

A právě tehdy, jak mi později přiznala, jí to došlo. Nečekala, že bude muset skutečně být tou, kdo nese zodpovědnost. Ale musela. Naučila se to. Postupně začala zvládat situace sama, hledat způsoby, jak děti zabavit, jak s nimi mluvit, jak být přítomná.

Když jsme se vrátili, byla jiná. Unavená, ale silnější. A poděkovala mi. Poprvé upřímně.

Tahle dovolená nebyla jen odpočinkem pro nás. Byla lekcí pro ni. A možná i připomínkou, že někdy, abychom pomohli, musíme přestat pomáhat.

A já? Naučila jsem se, že dát si pauzu není sobecké. Je to někdy to největší, co můžeme udělat – pro sebe i pro ostatní.