Spala v technickém tunelu pod nádražím, stočená do klubíčka na kusu kartonu, když ostrý zvuk rozřízl ticho. Nejprve její vědomí odmítalo uvěřit — zdálo se jí, že je to vítr hučící ve ventilační šachtě. Nebo toulavý pes někde nahoře. Nebo další hladový přelud, který ji už druhý týden trápil.Ale zvuk se ozval znovu. Tenký, zoufalý, bolestně známý každému člověku na světě.
Jekatěrina otevřela oči.
V tunelu panovalo šero — jen jedna rezavá lampa na vzdálené zdi vrhala žluté, třesoucí se světlo. A v tom světle uviděla siluetu. Někdo stál u betonové stěny a tiskl něco k hrudi. Balíček. Malý, neklidný.
— Hej, — oslovila ho Jekatěrina chraplavě. — Co tam děláš?
Postava sebou trhla. Na okamžik zaváhala. Pak se otočila a rozběhla se po schodech nahoru. Těžké železné dveře zabouchly. A znovu nastalo ticho — tak husté, že jí zvonilo v uších.
Ale o sekundu později se ozval pláč. Teď ještě hlasitější. Zoufalejší. Přicházel od místa, kde před chvílí stál ten člověk.
Jekatěrina vstala. Kolena jí křupla — třicet pět let chladu a betonu si vybralo svou daň. Udělala pár kroků a klekla si.
Na starém naolejovaném kabátu leželo miminko.
Malé. Rudé. Obličej umazaný něčím tmavým. Pěstičky se křečovitě svíraly a rozevíraly v rytmu pláče. Bylo tak drobné, tak bezbranné, že se jí sevřel dech.
— Bože… — vydechla. — Ježíši…
Rozhlédla se. Nikde nikdo. Jen vlhké stěny a staré noviny. Jen ona. A to dítě.
Opatrně se ho dotkla. Bylo teplé. Živé. Miminko se na okamžik uklidnilo a otevřelo oči — mlhavé, ještě neschopné zaostřit, šedomodré. A podívalo se na ni.
V tom pohledu nebyl strach ani pochopení. Jen pohled. Ale něco v ní se pohnulo.
— Kdo ti to udělal, maličký… — zašeptala.
Dítě znovu zapлакало.
Jekatěrina byla bezdomovkyně už téměř dva roky — od chvíle, kdy ji manžel vyhodil z bytu. Neměla nic. Jen pár mincí a starý spacák.
Nemohla si ho vzít. Nemohla ho uživit. Nemohla ho ochránit.
Ale nechat ho tam… nemohla taky.
— Dobře… — řekla. — Půjdeme.
Zabalila ho do své bundy a vyšla ven.
Na ulici byl říjen. Chladný, deštivý. K nemocnici to byly tři kilometry.
Šla, ani necítila nohy.
V nemocnici ji nechtěli pustit dovnitř.
— Kam jdete? — zastavila ji sestra.
Jekatěrina rozbalila bundu.
Sestra zbledla.
— Pane bože…
Za chvíli přišla lékařka. Dítě odnesli.
Jekatěrina zůstala v chodbě. Čekala.
Po dvou hodinách lékařka vyšla.
— Chlapec. Asi dva a půl měsíce. Podchlazený, vyčerpaný, ale přežije.
— Já ho našla v tunelu.
— Zavolali jste policii?
— Ne.
Lékařka se na ni podívala.
— Kdyby nebylo vás, zemřel by. Děkuji.
Jekatěrina začala plakat.
Začala chodit do nemocnice každý den.
Nejdřív ji vyháněli. Pak ji pustili na chodbu. Pak ke sklu.
Chlapec ležel v postýlce. Ona seděla a dívala se na něj celé hodiny.
Přinesla mu starého plyšového medvěda z popelnice.
— Usmál se ve spánku, — říkaly sestry.
A ona plakala.
„Ráda bych si ho vzala,“ řekla jednou.
— Nemůžete. Nemáte bydlení ani doklady.
Uběhly měsíce.
Chlapce dali do dětského domova.
Jmenoval se Dima.
Jekatěrina ho navštěvovala.
Pak si našla práci v nemocnici. Uklízela.
Šetřila každou korunu.
Nakonec koupila starý dům na vesnici.
Opravila ho vlastníma rukama.
A dostala chlapce do pěstounské péče.
Když mu byly tři roky, přestěhoval se k ní.
— Mami, — řekl poprvé.
Roky plynuly.
Dima rostl. Miloval zvířata. Chtěl být veterinář.
Byli šťastní.
A pak jednoho dne přijelo auto.
Vystoupil muž.
— Jsem jeho otec.