Můj desetiletý syn Ethan bojoval s rakovinou. S manželem jsme téměř všechen svůj čas trávili v nemocnici.

Nedávno za námi přišel lékař a řekl:

„Je mi to líto, ale léčba nezabírá. Obávám se, že mu nezbývá mnoho času. Budeme ale dál dělat všechno, co bude v našich silách, abychom mu pomohli.“

Nevěděla jsem, co dělat, když jsem tato slova uslyšela. Připadalo mi, jako by se mi srdce rozpadalo na tisíc kousků.

Seděla jsem vedle Ethanovy nemocniční postele, když do pokoje vstoupila žena. Představila se jako dobrovolnice organizace, se kterou nemocnice spolupracovala a která pomáhala těžce nemocným dětem splnit jejich největší přání.

Zeptala se Ethana:

„Zlatíčko, kdybys mohl udělat jednu opravdu výjimečnou věc, co by to bylo?“

Ethan neváhal ani vteřinu. Usmál se a řekl, že jeho největším snem bylo jít s rodiči na fotbalový zápas. Na skutečný zápas v obrovském stadionu.

Ethan fotbal miloval. Znal zpaměti jména všech svých oblíbených hráčů a nikdy s tátou nevynechal jediný zápas v televizi. Na stadionu ale nikdy předtím nebyl.

Žena nám pomohla celou cestu zorganizovat a s povolením Ethanova lékaře jsme vyrazili na zápas.

Když jsme konečně vstoupili do obrovského stadionu a posadili se na svá místa, viděla jsem, jak se Ethanovi rozzářila tvář.

Úsměv z jeho tváře nezmizel. Bylo tak krásné znovu vidět, jak se směje.

Pak během přestávky v zápase Ethan najednou popadl mou ruku a vykřikl:

„Mami! Podívejte!“

Vzápětí jsme se všichni tři objevili na obrovské obrazovce stadionu.

Bylo to úžasné. Mávali jsme a usmívali se.

Myslela jsem si, že tím to skončilo.

Ale mýlila jsem se.

O několik vteřin později se z reproduktorů stadionu ozval mužský hlas:

„Ethane, jsem opravdu šťastný, že jsi dnes tady. Ale je něco, co o této cestě nevíš ani ty, ani tvoji rodiče. Všichni tři se prosím otočte a podívejte se za sebe.“

Nechápala jsem, co se děje.

Lidé kolem nás se začali otáčet a dívat se naším směrem. Připadala jsem si nesmírně zvláštně.

Pak jsme se všichni tři otočili.

Můj manžel zbledl.

Měla jsem pocit, že jsem přestala dýchat, když jsem uviděla, kdo scházel po schodech stadionu přímo k nám.