Byla to zimní noc, kdy lovec, jménem Jakub, putoval lesem, sledoval stopy a poslouchal ticho, které jen zřídka přerušil šelest větví nebo vzdálený skřehot sovy. Když zaslechl slabý zvuk, něco mezi sténáním a vzdycháním, zastavil se. Pomalu se vydal směrem, odkud zvuk přicházel. Mezi stromy se objevil obrys zvířete – vlčice, její tělo se hýbalo neobvykle, jakoby byla v neuvěřitelných bolestech.

Jakub okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Vlčice byla těhotná, ale její tělo bylo vyčerpané, zraněné a vyhublé. Stála na nohou jen stěží, a z jejího dechu bylo jasné, že se blíží ke konci. Lovec věděl, že bez pomoci by zvíře neudrželo svůj život – a s ním ani mláďata.

I když měl ve zvyku střílet, tentokrát necítil touhu ublížit. Místo toho opatrně přistoupil, přitiskl ji k sobě a začal ji ošetřovat. Použil poslední kousky své výbavy – deku, která byla součástí jeho loveckého vybavení, a jemně ji obvázal, zatímco mluvil tichým hlasem, aby ji uklidnil. Vlčice se nechala, její hruď se zvedala a klesala rychlým dechem, ale aspoň už nebyla sama.

Jakub věděl, že šance na přežití byly tenké, ale rozhodl se ji odvézt k nedaleké chatě, kde ji mohl ošetřit lépe. Když ji položil na podlahu, udělal vše, co mohl – antibiotika, základní péči a teplo.

K překvapení Jakuba a všech, kdo se o ni starali, vlčice nejenže přežila, ale i po několika týdnech se začala zotavovat. Její těhotenství postupovalo normálně, a brzy na svět přišlo několik malých vlčat. Ale to, co následovalo, nebylo vůbec normální.

Po několika měsících, kdy malá vlčata rostla, začali místní lidé hlásit podivné události. V noci se kolem Jakubovy chaty pohybovala podivná, tajemná silueta – vlk, ale s podivně lidskými rysy. Tato stvoření, která se objevila z ničeho nic, byla neuvěřitelně inteligentní a nezdálo se, že by se bála lidí.

Ačkoliv se lovec pokusil zjistit, co se s těmito tvory stalo, bylo jasné jedno – vlčice, kterou zachránil, už nebyla obyčejným zvířetem. A její potomci rozhodně nebudou obyčejní vlci.