Martin si pamatoval jen prudký náraz, ticho a pak tmu. Když se probral na nemocničním lůžku, nemohl pohnout nohama a měl obvazy téměř po celém těle. Kolem byla jen studená bílá a pípání přístrojů.

Na nočním stolku ležel vzkaz. Papír byl přeložený napůl, písmo spěšné a chladné:
„Martine, odpočiň si a dej se dohromady. My taky potřebujeme pauzu. Už jsme unavení. Vrátíme se, až to bude lepší. Drž se.“

Žádné objetí, žádné slzy. Jen ticho. A prázdné dveře, které se už další týdny neotevřely.

V prvních dnech se Martin dusil hněvem. Pak přišlo zoufalství. Ale někde mezi bolestí a tichem se něco změnilo. Možná to bylo poprvé, kdy se zastavil. Neměl na koho čekat, nikoho, komu by se chtěl zavděčit. A tak začal znovu — sám pro sebe.

Sestřičky si všimly, že Martin je jiný. Neprosí, nestěžuje si. Každé ráno cvičí víc, než je nutné. Začal psát — o bolesti, o tichu, o tom, co zůstane, když vás opustí ti, na které jste nejvíc spoléhali.

Jeho slova se postupně dostala ven. Nejprve formou malého blogu, pak jako kniha. „Zůstal jsem, a to mi zachránilo život.“ Ta věta se stala titulem i symbolem.

O rok později už Martin chodil — s berlemi, ale vzpřímeně. Dával přednášky, inspiroval lidi, kteří taky zůstali sami. Byl hlasem těch, které opustili ti nejbližší.

A když se jeho rodina konečně objevila, s omluvami a úsměvy, Martin je vyslechl. Poděkoval. A pak řekl tichým hlasem:

— „Vaše ticho mě naučilo slyšet sebe. Už vás nepotřebuju, ale přeju vám klid. Stejný, jaký jsem našel já.“

A v ten okamžik nebyl zlomený člověk. Byl svobodný.