Les byl tichý, až nepřirozeně. Jen vítr občas zašustil ve větvích, jako by nechtěl rušit to, co se právě odehrálo. Uprostřed mýtiny stála mladá žena. Ruce svázané hrubým provazem za zády, tělo přivázané ke kmeni starého dubu. Dýchala zrychleně, oči plné strachu, ale ne křiku — ten už ztratila před hodinou.

Muž, který ji tam zanechal, nezmizel jen tak. Odcházel pomalu, jako by chtěl, aby to trvalo. Bez jediného pohledu zpět. Pro něj to byl konec — pro ni měl být taky. Ale osud měl jiný plán.

Zpod houští se ozvalo zapraskání. Ticho rozřízl táhlý dech. Z mlhy, která se plazila mezi stromy, se vynořila silueta. Vlk. Velký, temný, oči svítily jantarovým leskem. Šel pomalu, opatrně, s hlavou nízko. Zastavil se pár kroků od ní. Dlouze se na ni díval.

Žena ztuhla. Čekala bolest, zuby, smrt. Místo toho… vlk udělal krok blíž. A další. A pak něco, co nikdo nečekal: začal jemně okusovat provaz. Jeho tesáky, které by mohly zabít, místo toho trhaly pouta. Trvalo to několik minut. Když provaz povolil, žena se zhroutila na kolena — svobodná.

Vlk neodešel. Stál vedle ní, dokud se nezvedla. Pak pomalu, beze strachu, vykročil směrem k hustému porostu. Ohlédl se. Čekal.

A ona šla za ním.

Když ji o tři dny později našli záchranáři — špinavou, promrzlou, ale živou — vyprávěla jim o vlkovi, který ji vedl lesem, až k místu, kde hořívala lovecká chata. Nikdo jí nevěřil. A přesto… ve sněhu byly jasně vidět stopy. Jedny lidské. A jedny vlčí.

Toho muže později dopadli. A když se ho ptali, proč ji nechal zemřít v lese, jen se ušklíbl:

— „Zvířata se o ni postarají.“

Měl pravdu. Jen ne tak, jak čekal.