Bylo to obyčejné ráno v městské nemocnici. Rutinní vizity, vůně dezinfekce a ospalé rozhovory mezi personálem. Všechno běželo podle známého rytmu — až do chvíle, kdy se hlavními vstupními dveřmi ozvalo prudké zaštěkání.

Pes. Středně velký kříženec, mokrý od deště, s blátem na tlapkách a výrazem, který byl směsí zoufalství a odhodlání. Proklouzl kolem recepce, ignoroval volání i překvapené pohledy, a rozběhl se dlouhou chodbou směrem k oddělení dlouhodobé péče.

Zaměstnanci se ho snažili zastavit, ale pes běžel přímo, jako by přesně věděl, kam míří. Nakonec doběhl ke dveřím pokoje číslo 118, začal škrábat na dveře a tiše kňučet. V tu chvíli kolem procházela sestra Jana.

Zastavila se. Ztuhla.

Poznala ho okamžitě.

— „Ben?“ zašeptala.

Byl to pes starého pana Doležala, pacienta, kterého Jana ošetřovala několik posledních měsíců. Muže bez rodiny, tichého, ale vždy laskavého, který každý den mluvil o svém psovi. O tom, jak doufá, že ho ještě jednou uvidí. Ale Ben byl u sousedů na druhém konci města. Nikdo nechápal, jak se sem dostal. A proč právě teď.

Jana otevřela dveře. Pes opatrně vešel, došel k posteli a položil tlapky na okraj. Pan Doležal byl nehybný, oči zavřené, dech téměř neznatelný.

A pak, jako by jen čekal na tu chvíli, se zhluboka nadechl… a naposledy vydechl. A Ben tiše zakňučel, a položil si hlavu na jeho hruď.

Sestra Jana stála vedle postele a plakala. Ne kvůli smrti, ale kvůli té věrnosti, která překonala i vzdálenost, i čas.

Nikdo v nemocnici na ten den nezapomněl. Protože někdy je láska věrného psa víc než slova.