Nebe bylo zatažené, vítr jemně kýval vrcholky stromů a na hřbitově vládlo ticho. S rakví pokrytou bílými liliemi stála rodina kolem hrobu, oči plné smutku. Eva, pouhých třicet let, zemřela náhle — podle lékařů srdeční selhání. Všechno probíhalo podle obvyklého rituálu… až do toho okamžiku.

Když farář začal poslední modlitbu, zaznělo v trávě zvláštní zašustění. Nejprve si toho nikdo nevšiml. Ale pak se z trávy pomalu vynořil had. Dlouhý, temně zelený, s lesklými šupinami a klidným, až mrazivým pohledem. Pomalu se plazil přímo k rakvi.

Lidé couvli. Jeden muž chtěl hada odehnat, ale stará žena — Evina prateta — ho zastavila.

— „Tohle není náhoda…“, řekla chvějícím se hlasem.

Had se mezitím omotal kolem rukojeti rakve, a pak… začal zlehka klepat hlavou o dřevo. Tři krátké údery.

A v tu chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal — z rakve se ozvalo slabé zaklepání. Zevnitř.

Lidé ztuhli. Dva hrobníci neváhali, otevřeli víko. Uvnitř ležela Eva… s otevřenýma očima, lapající po dechu, živá.

Ozvalo se několik výkřiků, někdo omdlel. Ale Eva žila. Její srdeční činnost se prý na několik minut skutečně zastavila — vzácný stav, který napodobil smrt. Lékaři se zmýlili. A kdyby ne ten had…

Ten však, jako by splnil svůj úkol, zmizel beze stopy v trávě.

Od té chvíle Eva žila jinak. Říkala, že si ze „spánku smrti“ nic nepamatuje — jen tichý šepot a chlad… a pak teplo. Jakési znamení návratu.

A ten had? Nikdo ho už nikdy na hřbitově neviděl. Ale lidé začali říkat, že to nebyl obyčejný tvor. Možná posel. Možná strážce. Možná něco víc.