Filip měl teprve osm let, když se jeho život navždy změnil. Autonehoda ho připoutala na invalidní vozík. Od té chvíle přestal mluvit, smát se a téměř nereagoval na okolí. Lékaři říkali: psychický šok. Možná přejde. Možná ne.

Jeho otec, Pavel, zkoušel všechno. Hračky, terapeuty, dokonce speciální kliniku ve Švýcarsku. Nic. Filip jen mlčky seděl u okna, hleděl ven a pohyboval pouze očima.

Jednoho dne se Pavel vrátil domů s něčím… nečekaným. Malý, černobílý pes. Kříženec border kolie, jménem Max. Pavel ho našel v útulku. Nevěděl proč, ale když se jejich pohledy setkaly, něco mu napovědělo: tohle je ten pravý.

Max se hned první den položil k Filipovým nohám. Ani neštěkl, ani neskočil. Jen tiše dýchal a díval se na něj. Hodiny.

Druhý den ráno Pavel vešel do pokoje… a ztuhl. Filip měl ruku na Maxově hlavě. Dobrovolně. Bez pokynu. A na jeho rtech byl náznak — první náznak — úsměvu.

Třetí den Filip šeptem pronesl:
— „Max.“

Týdny plynuly. Filip začal mluvit. Nejprve se psem, pak s tátou. Začal pohybovat rukama, pomalu — ale jistě. Reagoval. Smál se. Smál se!

Lékaři byli zmateni. Jeden z neurologů řekl:
— „Tak rychlé zlepšení… to není jen medicína. To je zázrak.“

Ale zázrak měl čtyři tlapky, teplý jazyk a oči, které říkaly víc než slova.

Dnes Filip opatrně dělá první kroky s oporou. A Max? Stále vedle něj, krok za krokem. Nikdy ho nenechá jít sám.

A na stěně nemocničního pokoje visí nápis, který tam někdo připevnil tiše, bez podpisu:
„Někdy léčí víc tlukot srdce než tlukot přístrojů.“