Byl deštivý podzimní večer, když Petr zaslechl tiché, zoufalé mňoukání u vchodu do paneláku. Pod schody se krčil malý, promočený tvoreček — kotě, celé špinavé, s velkýma očima a třesoucím se tělíčkem. Bez rozmýšlení ho zabalil do šály a odnesl domů.

Doma mu dal misku s teplým mlékem a udělal mu pelíšek ze starého svetru. Kotě však skoro nejedlo. Jen leželo, tiše a neobvykle nehnutě. Jeho pohled byl zvláštní — hluboký, skoro… lidský.

Ráno ho Petr vzal na veterinu. Chtěl jen zjistit, jestli je zvíře zdravé. Netušil, že za chvíli bude stát uprostřed ordinace s pocitem, že se realita začíná trhat.

Veterinářka, mladá a vždy usměvavá doktorka Novotná, nejprve zvíře pohladila a přiložila stetoskop. V tu chvíli se její obličej změnil. Úsměv zmizel, ruce se jí roztřásly.

— „Pane… tohle není normální kotě,“ pronesla tiše. — „Podívejte na jeho tlapky… a oči…“

Petr se naklonil. Prsty byly příliš dlouhé. Drápky černé, zahnuté, jako háčky. Oči — oranžové, bez zorniček, a přesto sledující každý pohyb v místnosti.

Veterinářka otevřela knihu z vysoké police. Stará, zaprášená encyklopedie savců a mýtických tvorů. Nalistovala stránku a ukázala obrázek.

Byl tam náčrtek téměř identického tvora. Pod ním popisek: „Kožopýr – tvor ze starých pověstí. Zjeví se v lidském světě, když se naruší rovnováha mezi nocí a dnem.“

Kotě najednou vyskočilo z vyšetřovacího stolu a usedlo doprostřed místnosti. Zasyčelo. A z jeho hřbetu se zvedl chladný vítr — i když všechna okna byla zavřená.

Za pár vteřin zmizelo. Bez stopy. Jen na stole zůstalo cosi vyškrábaného do plechu:

„Už je to tady.“

Od toho dne se Petr necítil sám. A pokaždé, když zapnul noční lampičku, její světlo na chvíli zablikalo — jako oči v temnotě.