Bylo už pozdě odpoledne, slunce zapadalo za stromy a les u vesnice Měsíčná se halil do stínů. Starý Josef se vracel domů z tržiště, pomalu a tiše, s hůlkou v jedné ruce a síťovkou v druhé. Netušil, že ho někdo sleduje.

Tři muži v kapucích na něj vyběhli z houští. Neřekli nic — jen ho srazili na zem. Chtěli peníze, zásoby, možná víc. Josef se nebránil. Jen se snažil chránit hlavu a šeptal:

— „Vemte si, co chcete, jen mě nechte být…“

Jeden z mužů se zasmál.
— „Babička z pohádky. Kdepak máš Červenou karkulku?“

A v tu chvíli se ozvalo zavrčení. Hluboké. Syrové. Z lesa, pár metrů od nich, vyšel… vlk.

Velký. Stříbrošedý. Jeho oči zářily jantarově ve stínu. Neutíkal. Necenil zuby. Jen stál. A díval se.

Bandité ztuhli. Jeden se rozesmál nervózně:
— „To je co? Cirkusový útěk?“

Ale vlk udělal krok. A pak druhý. Tichý, sebejistý. Muži začali couvat. Ten, co držel Josefa za kabát, ho pustil. Vlk přešel k starci, postavil se mezi něj a útočníky… a ti najednou zbledli.

Bez jediného výpadu, bez zavytí. Jen jeho pohled stačil. A najednou — jakoby pod nátlakem neviditelné síly — se bandité otočili a utekli zpět do lesa, odkud přišli.

Josef zůstal ležet. Dýchal těžce, ruce se mu třásly. Vlk se otočil. Přistoupil k němu, a lehce mu strčil čumákem do ramene.

— „Ty… mě chráníš?“ zašeptal stařec.

Zvíře se posadilo a chvíli jen tiše sedělo vedle něj, dokud nepřiběhli lidé z vesnice, které přivolal křik. Když dorazili, vlk už tam nebyl. Zmizel mezi stromy jako stín.

Ale od té doby Josef říkával:
— „Byl to můj starý přítel. Vrátil se. Slíbil mi to dávno, když jsem ještě býval lesníkem…“

A co je zvláštní — každou zimu někdo nachází před jeho chatou čerstvou srst, vlčí stopy… a nikdy žádného predátora v okolí.

Lidé už se nesmějí. A k Josefovi se chovají s úctou.