Kaple byla plná ticha. Slunce se schovávalo za těžkými mraky, jako by samo nechtělo být svědkem té chvíle. V bílém saténu ležela dvacetiletá Anna – podle lékařů zemřela náhle ve spánku. Všichni to přijali. Všichni kromě jednoho.

Děda Viktor seděl v poslední lavici. Zpřímil se, oči přivřené, srdce mu bušilo. Znal Annu lépe než kdokoliv. A něco uvnitř něj mu říkalo: Ne. To není pravda.

Obřad končil. Lidé se začali zvedat. A právě v ten moment — když všichni hleděli jinam — Viktor vstal, klopýtavě došel ke rakvi… a zastavil se.

Pak to přišlo.

Tiché, ale jasné:
— „Dědečku…“

Zvuk, který nemohl být halucinací. Ztuhl. A pak znovu:
— „Pomoz mi…“

Nikdo jiný to neslyšel. Jen on.

Bez zaváhání se vrhl k víku, odklopil ho – a tam, mezi bílým polštářem a růžemi, Anny oči byly dokořán. Dýchala. Slabě, chraplavě – ale dýchala.

Lidé křičeli, někdo omdlel, jiní volali sanitku.

Ale Viktor se nehnul. Jen držel její ruku a opakoval:

— „Já to věděl. Vždycky tě vrátím zpátky.“

Pozdější vyšetřování odhalilo nečekané: falešné lékařské zprávy, podepsaný úmrtní list bez potvrzení druhého lékaře… a záhadné finanční převody spojené s Anniným jménem.

Pohřeb se změnil v probuzení. A začal příběh, který nikdo nečekal.

Protože to nebyl konec.
Byl to začátek pravdy. A pomsty.