Celou zimu krmil lovec umírající březí vlčici. Přicházela potichu, vždy za tmy, a její tělo bylo vychrtlé, sotva se držela na nohou. Lovec jí nechával maso u kraje lesa, nikdy se nepokoušel přiblížit. Jen stál v tichu a díval se, jak žere. V jejích očích nebyl strach — jen únava. A něco jako porozumění.

Jednoho dne nepřišla. A už se nevrátila.

Přišlo jaro. Léto. Rok se otočil.

Jedné noci, když lovec znovu prošel starou stezku mezi stromy, cosi uslyšel. Zastavil se. Bylo to tlumené, cizí… z hloubi lesa.

Znovu ten zvuk — ne výkřik, ne vytí. Něco mezi.

Pak zahlédl oči. Ne jedny. Mnoho.

A pak to šlo rychle: větve praskaly, vítr ztichl, srdce mu vynechalo úder.

A on zakřičel.